jenž chtěl raději básniti jako ošumělý tulák na posvátných místech
vlašských, než dti.stojně farářovati či kantořiti kdesi nad Neckarem;
jeť v něm až do karikatury zkreslen pud německých romantiků po
Italii. Uváděli jej ve spojení s výpravami německých císařů do Říma
za středověku, viděli v něm pokračování neklidu, který v renesanci
hnal malířské následovníky Diirerovy přes Alpy, ano vykládali si jej
jakožto obměnu podzimního letu zpěvných ptáků do jižních krajti., a
přece následovali i v této věci vůdčího příkladu a podnětu svého
velmistra, tak často zapíraného ústy. Goethe to byl, kdo vší mládeži
vložil do srdcí i na rty toužebný stesk Mignonin i s tím refrénem kouzla
neodolatelně nyvého: ,,6, řekni, znáš? V tu krásnou zem, ach, v zemi
tu, mti.j miláčku, mne vem I"

Goethe, tvůrce "Cesty po Italii", to byl také, kdo svým životem i
dílem dal pro vždy formulaci osudové touze německé národní duše po
Italii a vyložil ji jako životní nutnost kulturní: Italie - toť ochočení a
zkrocení barbarské ne kázně, germánské hranatosti, pudového kypění;
toť škola slohu, rytmu, Úměrnosti, toť předsíň antiky a zahrada
souladného rozvoje všech tvůrčích sil v člověku: zde není rozporu mezi
přírodou a kulturou, lidem a uměním, touhou a naplněním, a proto
právě tudy musí procházeti duch pravého německého umělce na své
cestě za zralostí a dokonalostí. Goethova výzva přešla jako cosi
samozřejmého do německého kulturního povědomí; i tu udeřil čarodějný
proutek Merlínův na skrytý pramen, který dávno, ale neuvědoměle
zpíval v hloubkách duše národní. Zavedlo by příliš daleko, kdybychom
chtěli sledovati, jak zvláště německé výtvarnictví poslechlo Goethovy
naléhavé rady: jména Anselma Feuerbacha, Arnolda Bocklina, Adolfa
Hildebranda stůjte zde místo dalších výkladůl Takto německá touha
poltalii přestala býti dávno dobrodružným pudem po změně ovzduší
a po dojmovém vzrušení a přepodstatnila se v bytostnou potřebu
národní osobnosti, která, cítíc svou neúplnost a jednostrannost, prahne
po vykoupení a doplnění, po úsměvu slunce, aby v něm rozkvetla,
dozrála a zesládla. "V tu krásnou zem jde naše pout. Tam, otče můj,
tam jděml"

A jak odpovídá moderní !talie k roztoužené písni Mignonině?
Lhostejností a odmítáním. Přijímají-li Vlachové tento opětovaný hold
kulturních duchů německých, činí to se svrchovaností, která k ničemu
nezavazuje, ba vylučuje doznání rovnocenm?sti. Kdežto Němci
proje
186