přihlí.žejíce k ~ivotnímu celku městskému; jiná ulpívala příliš na je~
diné vrstvě společenské, její~ perspektiva sociální a mravní poruš~
vala celistvý názor - nechtěli jsme připustiti, ~e by specialisté dovedli
vytvořiti velký román skladný, objímající plnost organismu tak složi~
tého, jakým jest Praha současná. Někdy bylo příliš zdůrazňováno
všecko tradiČně staropražské, co částem naší metropole dodává malo~
městského rázu, jindy však přes míru dané skutečnosti upřílišovány
byly zjevy, jimi~ se projevuje čestné úsilí o zevropštění a veřejné osvo~
bození našeho hlavního města - obě protichůdné tendence zabraňo~
valy spisovatelům, aby se nepředpojatě oddali varu reality. Odmítali
jsme obšírné skladby, sestrojené vlastně ze zevně stmelených črt
genrových, a nevyhovovaly nám ani obrazy, v nich~ po způsobu impre~
sionistickém Praha byla jen a jen barvitým dojmem vzrušených
smyslů a napiatých čiv - prahli jsme po románu stavby přísně zákonné,
v něm~ by se za osobními osudy stále rýsoval osud města, a kde by
realism prohlouben byl pojetím symbolickým. Věříme, ~e v pražském
románu naší touhy a naděje, nepromluví jen česká přítomnost s
veškerým svým národním výbojem, se vší svou neúnavnou tvárlivosti,
nýbrž ~e tam zazní i ohlas minulosti dějinné, tak jako jedinečné kouzlo
Prahy spočívá v dramatickém dialogu dneška s dávnými věky, jako
do moderni promenády pra~ských nábře~í hledí věkovité Hradčany
neb nad obchodním ruchem hlavni tepny zdejši dumá starodávná
gotika Prašné brány.

Bylo by pošetilé a marné, kdybychom chtěli kladným výměrem
určovati dnes podobu a ráz budoucího pra~ského románu, jen~ splní
dávná přání českých spisovatelů, kritiků i čtenářů. Záporného soudu
o něm smíme se však bezpečně odvá~iti: nebude se v ničem podobati
.• Golemu" Gustava Meyrinka a nebude hledati ústřední celu, v ní~
bydlí pražská duše městská, kdesi mezi Staronovou synagogou a ulicí
Hampejskou. (1917)