blásající, že "Meyrink románem svým nalezl jedinou formu, jakou
může býti napsán pražský román." Není to, jak řečeno, ojedinělý
případ. K. H. Strobl ve svých tendenčně pokřivených couleurových
románech studentských vyhrotil tento názor národnostně; epik pražské
prostituce E. E. Kisch, jehož obrázky z kalné noční Prahy, hluboko
stojící pod obdobnými Nerudovými studiemi o padesát let staršími.
byly u nás tak ochotně překládány, osnoval na tomto pojetí své
románové vypravování •• Pasák holek"; ba i umělci vážných snah jako
hloubavý Max Brod (v "České služce") neb tajemný novoromantik
Pavel Leppin (v "Severinově pouti do temnoty"), kteří jinak netajili
se podivem pro český život duševní, zůstali začarováni v tomto
bludném kruhu. Toť druhý důvod, proč s této strany nelze vůbec
očekávati opravdového pražského románu, jehož základní podmínkou jest
statečná vůle a nepředpojatá schopnost uvědomiti si a prostudovati
společenskou skutečnost zdejší - jsem přesvědčen, že také jí, práyě
jako dějinné duši Prahy, porozumí jediné spisovatel český, neboťaní
zde nestačí věcné poznání životních složek, neprovází-li ho pronikavé
vcítění se.

Pražský román jest tužbou našeho slovesného umění, která se
zvláště důtklivě ozývá od počátků literárního realismu českého. DVll ze
starších mistrů, kteří byli nesporně povoláni k tomuto vábnému a
těžkému úkolu, Jan Neruda a Karolina Světlá, sami se ho vzdali; tato
obrátivši všecek zřetel let k životu ještědskému, onen, omeziv lle v
přísné autokritice na drobnou črtu povídkovou. Po úctyhodných
nábězích G. Pflegra Moravského a Jakuba Arbesa přihlásili se k dílu
v devadesátých letech skutečnostní vypravovatelé prosycení zájmy
společensko-analytickými: od Ignáta Herrmanna a M. A. Šimáčka jde
jejich řada přes Viléma Mrštíka a Václava Hladíka až k F. X.
Svobodovi a K. M. Čapkovi, jehož nedávná "Turbina" bohatstvím sociálních
složek převyšuje dosavadní české pokusy a odvážným zasnoubením
obrazivé grotesky s názorným naturalillmem daleko předstihuje
obdobné pražské skladby původu německého. Avšak přísný kriticism
český, jenž chce vychovávati domácí umělce tím, že jim neústupně
vztyčuje cíle co nejvyšší, nepřiznal přece žádné z těchto knih, že
"nalezla jedinou formu, jakou může býti napsán pražský román:'

Některá díla tohoto druhu omezovala se krátkózrace na
monograficky vyčerpávající vylíčení uzavřené čtvrti a jejího obyvatelstva,
ne182