Stifterovu v jeho "Pestrých kamenech", ale toto dílo, vzniklé zcela
stranou obecného ruchu literárního, jest ve své neddtklivé jedinečnosti
čímsi tak výlučným, že mluví pouze o svém pdvodci, nikoliv o
možnostech písemnictví, kde se zrodilo. Monumentálních děl onoho zpdsobu,
který jediné prokazuje vitální sílu něktť'ré literatury, velké tragédie,
společenského románu, myšlenkové lyriky kosmické čeští Němci
neměli a nemají; jest pro ně zahanbující, že snášeli to bez bolesti.

Smíl'ili se v nebezpečné své samolibosti, tvářící se často
nesnášenlivě, a v pánovitém svém kvietismu, který vykypí pouze uražen
politicky, aby hned zase ulehl v tupou stagnaci, s nedostatky ještě
povážlivějšími, o nichž mluvili jsme na začátku své stati, s
nedostatkem tradice, s nedostatkem etnického pozadí, s nedostatkem
kulturní jednoty. Národ, jenž by chtěl vystačiti s takovou literaturou,
byl by hoden leda politování. Avšak nejde o národ, jenž by mohl míti
právo na sebeurčení, jak víme my Čechové i všichni rozváž~í
posuzovatelé zahraniční. Jde tu pouze o menšinu, která se stoletou kolonisací
přesunula přes české hranice, toliko o zlomek německého národa,
bezvýznamný a mizivý vdči celku. Jako v ohledu hospodářském
a.sociálním nemohou tito aklimatisovaní kolonisté žíti bez národa, jehož
stát přijal je před věky pohostinsku, stejně budou v ohledu kulturním
a jmenovitě duchovém vždycky odkázáni na mateřskou svou
vzdělanost a literaturu, jejíž obdoby a odliky nahodile, nesouvisle a
neústrojně improvisují na pddě cizí jejich lásce a pochopení. (1918)