menného svérázu, nýbrž rostí a pěstí všecko, co jest rasově židovské;
nenávidějíc liberalismu, rozhoduje se pro náboženskou mystiku;
opovrhuje pohodlnou hladkostí neosobní formy a dává přednost drsnému
zápasu o nový a dramatický výraz; odhazuje blud o českoněmecké
literatuře jako o svébytném celku a přiznává, že němčina a německé
písemnictví jest jí pouze prostředkem dorozumívacím. Tato otevřená
pravdivost mladých židovských spisovatelů německých v Praze, z nichž
Max Brod a Fr. Werfel jsou nejvýznačnější, vzbuzuje sympatie i na
naší straně, avšak příchod těchto novotářů. kteří
opovrhujížurnalistikou svých krajanů a souvěrců neznačí nikterak obrození německé
literatury v Čechách, nýbrž přináší spíše rozpoznání, že její pojem byl
bludem. neudržitelným ani historicky ani filosoficky ani kulturně.

Naznačili jsme ve stručném přehledu základní společenské,
vzdělanostní a myšlenkové složky, z nichž se skládá českoněmecká
literatura, a dotkli jsme se při tom jejich hlavních etap vývojových.
Nesetkali bychom se tam ani s jedinou velkou osobností uměleckou. ani
s jediným vůdčím duchem, jichž nepřítomnost by znamenala ochuzení
národního života a národního písemnictví německého. Hledali bychom
tu marně representačního díla, v němž jedinečně osobitou formou by
zhuštěna byla náplň doby. Není jím ani středověká alegorie ••
Ackermann aus Bóhmen" ze XIV. sto!., tak nicotná, srovnáme-li ji s
obdobnou anglickou skladbou Langlandovou "Piers-the Plowman", ani
mravokárná lyrika minnesiingra Reinmara ze Zwetrů, jenž nesmí ni z
daleka býti měřen s Waltrem z Vogelweide - a to jsou nejpřednější
českoněmecké výtvory ve středověku. Kazatel a Lutherův životopisec
Jan Mathesius i lanškrounský jemný vzdělavatel náboženské lyriky
českobratrské Michal Weisse, na něž zdejší protestantijsou tolik pyšni,
nejsou reformačními tvůrci, nýbrž jen reformačními referenty a
epigony. A zbyla snad některá významná kniha z celého XVIII. věku, kdy
u nás německá řeč a literatura měla všestranné výsady? Romantika
českých Němců odkázala budoucnosti alespoň Ebertovu "Vlastu" a
Meissnera "Žižku". ale odečtěme od těchto epopejí svérázné kouzlo
námětu šťltstně vybraného, který přece není zásluhou něrpecké tradice
v naší vlasti, a nezůstane než dvojí pokus o naplnění odumírající formy
výpravné jednou fantastikou a sentimentálností schi1lerovsko
švábskou, po druhé liberálními tendencemi mladoněmeckými. I ve
zběžném svém náčrtku nemohli jsme se nepokloniti pozornému umění

177