bení do Čech výhodami kulturními nebo zvláště spíše hmotnými a
zachovávají styk s domovskou půdou, než pevně lnoucí k novému
bydlišti, nejsou schopni vytvořiti tradice a působení jejich nemá ohlasu,
který by přesahoval trvání jednoho pokolení. Sám zakladatel spisovné
mluvy německé předlutherské, kancléř Karlův, biskup Jan ze Středy,
k ně111už v poslední době germanisté vzhlížejí s takovou úctou, není
český rodák, nýbrž německý Slezan, a reformní jeho čin, ačkoliv
zvolil si za východisko živou mluvu německých Pražanů, měl právě pro
Německo zdejší dosah pranepatrný.

Ve století šestnáctém valí se do českých těžišť drahých kovů zvláště
pod Krušnými horami velice četní kolonisté němečtí, a protože
přinášejí s sebou zároveň lutherství, sympatické původnímu obyvatelstvu
klasické země reformační, jsou přijímáni s velikými sympatiemi; mají
s sebou své spisovatele, kazatele, učence. Oba mužové, které německá
literární historie zvykla si vystavovati za vůdce a klasiky
českoněmeckého písemnictví protestantského, lutherství, Jáchymované, jsou právě
původu cizího: Jan Mathesius, životopisec Lutherův. skvělý kazatel a
vynikající stilista, přistěhoval se ze saské Rochlice, kdežto jeho
spolupracovník, duchovní veršovec a obratný hudebník Mikuláš
Hermanpocházel z Altdorfu u Norimberka. Že v této době rozkvětu německého
protestantství v Čechách nebyla zde přiměřená a vděčná půda pro
slovesnou produkci v jazyce německém ať ducha humanistického nebo
směru reformačního, ukazuje okolnost, že celá řada vynikajících
rodáků z německých krajin v Čechách, hlavně z Chebska, musila
hledati chléb, působiště a uznání mimo svůj domov, vzpomeňme alespoň
Kašpara Bruschia, Jakuba Spanmiillera-Pontana, Matouše Aurogalla,
Pavla Niavise Schneevogla. Jim všem chybělo kulturně literární
středisko, jež se v poněmčelé a protireformací zkrocené Praze vytvářelo
teprve od století XVIII., kdy k spisovatelům německé krve a
německého uvědomění valem přibývali odrodilci.

Ale ani za těchto poměrů pro sebe tak příznačných neměli čeští
Němci dosti vnitřní síly a sebeurčovacího smyslu, aby se vLchopili
vlastní energií k životu kulturnímu a slovesnému; teprve popud
centralisační germanisace josefinské ve Vídni a obrození národní
vzdělanosti ve středním Německu za období osvícenského a klasického
dodalo jim mysli a vzpruhy. Leč byly to alespoň tentokráte skuteční
Čechoněmci, kdož přednášeli, psali, vydávali knihy, zakládali vědecké

174