Zůstává trvalou chloubou českého němectví, že může již v druhé
polovici XIII. věku vykázati značným rozkvětem rytířského básnictví
na královském dvoře Přemyslovců v Praze, tedy v celku dříve, než
domácí obyvatelstvo slovanské dospívá soustavného pěstování
světské literatury; ano bývají odtud mylně dovozovány důkazy o kulturní
převaze tehdejších Němců nad tehdejšími Čechy. Toliko naivní
neznalost středověkého písemnictví mohla by se pozastavovati nad
myšlenkou i výrazovou ne původností této rytířské lyriky a epiky s látkami
bretonskými i antickými, se sklony hravě rozmarnými i zasmušile
mravokárn~lmi, sem tam i z prostonárodní příchutí říkadlové didaxe;
moderní pojem původního a osobnostního syérazu nenáleží mezi
kriteria středověkého básnictví a zvláště neplodný byl by při posuzování
a oceňování spisovatelů epigonských, kteří o tři čtvrti století se pozdí
za velkým rozkvětem dvorského eposu i rytířské písně, jak jei značí
Wolfram z Eschellbachu nebo Walther z Vogelweide. Ale kdo jsou
pěstitelé tohoto německého veršovaného umění v Praze? Kromě
českého krále Václava II., jenž má spíše nátěr kosmopolitický než
výrazně německý a jenž do německého básnictví se dostal takřka jen
kulturní m6dou, a vedle dvou potomků německých rodin dříve
přistěhovaných do Čech, Oldřicha z Eschenbachu a Jindřicha z Freiberka,
setkáváme se zde vesměs s novými příchozími z rozmanitých
německých krajů a kmenů1 Oldřich z Tiirlína byl z Korutan, Bedřich ze
Sunburgu z Tyrol, Tanhuser pravděpodobně z Bavor, Jindřich Frauenlob
z Míšně a nejvýznačnější lyrik mezi nimi Reinmar ze Zwetrů z Falce.
Jsou to tedy členové oné německé kolonisace v Čechách za stol. XIII.,
která má značný význam hospodářský, ale politicky zůstává v celku
neplodná; nestávají-li se v království Přemyslovců a Lucemburků
tito němečtí kolonisté živlem státotvárným, nemají ani sily
kulturotvorné: nezapouštějí trvalých kořenů do země na nové půdě, nedávají
základu k trvalejší tradici, a vzdělanostní literární prvky, které
přinášejí do výhodného odbytiště, nemění se v podklad a v jádro pokračující
kultury německé, nýbrž jsou přejaty, zpracovány, stráveny národním
tělesem českým, jež jest jimi oplodněno nebo uvedeno v kvas, aby
posléze proti nim reagovalo.

Význačftě kolonisační ráz má německé písemnictví na půdě české
i později, kdy přicházelo do naší vlasti nikoliv souvisle, nýbrž ve
vlnách časově oddělených. Nositelé jeho jsou zpravidla cizInci,
přivá173