slovesnosti pouze provinciální, trpělo německé písemnictví v Čechách
od svých počátků až po naše dny naprostým nedostatkem jakékoli
tradice. Tato ovšem jest nevyhnutelně podmíněna v každé literatuře
přirozeným základem etnickým, z něhož písemnictví vyrůstá stejně
jako ostatní projevy života kulturního, pokud není pouhou umělou
hříčkou, zálibou a zábavou výlučných vrstev společenských. Měla však
německá literatura na české půdě někdy takový základ? Daleko menší
měrou než souvislý kmenový celek na českém pohraničí a než
národnostní ostrůvky uprostřed živlu slovanského vytvářeli ji cizí
přistěhovalci do vzdělanostního střediska českého státu, příživníci od
národnělého dvora ve starší době a politicky publicistických orgánů v
přítomnosti, nesrostší s půdou a s lidem, nesouvisející nikterak se svými
předchůdci.

Tak ani Praha, kam se z různých končin německého národa táhli
němečtí spisovatelé za poněmčilými Přemyslovci, za dobře nadanou
universitou, za nečeským dvorem Habsburským, za krasoduchou
šlechtou svému národu odcizenou, za divadlem štědře podporovaným, za
novinářskými orgány rakouského centralismu nebo českoněmeckého
separatismu - ani toto uměle vytvořené středisko německé vědy a
literatury v Čechách nebylo schopno dáti písemnictví německému na
české půdě jednoty organické a tradiční. Každý spisovatel německého
jazyka na české půdě, i když jeho kolébka stála v městské či vesnické
obci území od XVI. nebo XVII. v~ku poněmčeného nebo v pražském
ghettu, kde se ode dávna mluvilo německy, byl kdykoliv ochoten
odejíti do Vídně či do říše, rozvinouti tam vlastní činnost slovesnou,
zapomenouti nadobro na rodnou svou zemi a její kulturu. Právem
ironisóval český učenec formuli, jíž literární dějepisec R. Wolkan
karakterisoval přečetné rodáky českoněmecké, kteří opustili •• ihr Vaterland
Bohmen, um im deutschen Mutterlande eine Statte ihrer Tatigkeit zu
finden"; tento slovní paradox uzavírá v sobě přímo tragiku celé
českoněmecké vzdělanostI. Řadu těchto odcizilců spěchali pak načas
nahraditi zahraniční příchozí, kteří měli tím menší smysl pro jakéko-.
liv prvky tradIční a kteří se na české půdě stěží aklimatisovalí. Takto
nemohlo arciť vzniknouti v německé literatuře v Čechách mravní
věd,omí, že by měla smysl a cíl, poslání a naplnění v sobě samé - vedle
tradice chybělo jí i sebeurčení, bez něho právě tak v kultuře jako v
politice není života organického.

172