pojmově vymeziti? Jeho dějepisci, W. Toischer. R. Wolkan, J. W.
Zeidler a Jak. Nagl, AUr. Klaar i R. Furst. jimž šlo o to, aby zahrnuli do
rámce dějin českoněmecké literatury co nejbohatší obraz vývoje
pokud možno nepřetržitého. usnadnili Si práci tendenčně tím, že pojali
pojem českoněmeckého spisovatele nesmírně široce. Jest na bíledni,
že nemohli naprosto vystačiti jazykovým kriteriem, jež se jinak samo
nabízí při dějinách literatury skutečně národní, a že musili je doplniti
hlediskem zeměpisným. Ani při tomto vymezení látky nepočínali si
dosti opatrně a přesně, neboť pojali do svého podání nejednoho
spisovatele české půdy, kterému němčina byla nikoliv mateřštinou,
nýbrž pouze jazykem dorozumívacím. nebo chceme-li užíti pověstného
terminu národněpolitické statistiky, řečí obcovací. Za českoněmeckého
spisovatele pokládají tito odborní i příležitostní literární dějepisci
každého německého spisovatele, který se v Čechách narodil, i když jeho
slovesné a kulturní ptisobení náleží do zcela jiné oblasti národpího
života německého; každého německého spisovatele, jenž delší nebo
kratší dobu na české půdě školsky, literárně, novinářsky. vědecky
pracoval bez ohledu na to, zda rodem a krví nepříslušel jinému kmeni
svého národu. a zda hlavní těžisko jeho působnosti neleží mimo půdu
českou. Takto mísí se ve zmíněných literárních historiích odrodilci
s přistěhovalci, trvalí kolonisté s dočasnými hosty, příležitostní rodáci
s usedlíky staré tradice. Jest při tomto pojmovém zmatku ještě možno
mluviti o dějinách německého písemnictví v Čechách jako o předmětu
vědeckého studia? Ale jmenovaným autortim i když sledují při
sbírání a ověřování látky skutečně hojné. zájmy oprtiVdu naukové jako R.
Wolkan nebo pobratřená dvojice J. W. Zeidler a Jak. Nagl, šlo při
vlastní dějinné koncepci patrně o cíl jiný než čistě vědecký.

A přece: přes toto všecko dsiH, založiti dějinný obraz co nejšíře.
nepodařilo se historiktim německé slovesnosti v Čechách naprosto
sestaviti z materiálu značně rozsáhlého jednotný celek vývojový, vněmž
by pokolení od pokolení přejímalo myšlenky i jejich slovesný výraz
v nepřetržitém rytmu ideové práce a formálního snažení. kde by
potomci uvědoměle a vytrvale těžili z výsledků díla svých předchůdcův,
a kde by jednotlivými fázemi probíhal živý proud organické jednoty.
lmproviso'váno vždycky znovu součiniteli měnícími se nepřetržitě,
přeskakujíc násilně důležité články řetězce vývojového, opožďujíc se o
desetiletí za literaturou mateřskou, strádajíc všemi omyly a neduhy

171