plastická krása mocně mluvila k Tvé klasické duši. Jasnému světu
řeckých bohů a titanů platil poslední Tvůj veliký čin básnický,
zároveň lyrický i dramatický, jímž jsi dobyl Národního divadla. Ale běda:
jako Faethon, syn boha slunce, odvážný jinoch sražený na prahu
mužství za to, že -vznesl se k hvězdám, měl jsi poznati na Sobě tragický
smysl slov:

Nad život vyššího je cos: za velkost a krásu smrtI

Právě, když ses odvážil věřiti, že jsi dospěl hladkého plodu a že
krásnější nežli Tvůj květen jest věčný Tvůj uzralý podzim, padl's
pádem Faethontovým. Kde jsou Heliady, dcery boha slunce, aby zalkaly
nad svým bratrem? Neslyším jejich hlasu; snad přehlušen jest naším
pláčem. Ale víme, že náš Faethon k hvězdám, drahý, k hvězdám
dostoupil.

Loučíme se s Tebou na vždy, Otakare Theere, my, Tvoji důvěrní
přátelé, přinášíme Ti ještě poslední pozdravy z Prahy, naší máteře,
kterou jsi tak miloval, a jež ti byla zlatou branou, kterou se vchází
k národu vyvolenému. Nedočkal ses chvíle, v niž jsi pevně věřil, kdy
bude nám přáno vytrvat, žít a růst na svém. Může nám býti útěchou.
že jsi v našem pokolení právě Ty byl stříbrným skřivanem na ranním
nebi, zpfvajícím příchod slunce? Všecky naše radosti budou neúplny.
ježto Ty se nebudeš sdíleti o ně; všecky žaly dopadati budou
dvojnásob těžce na nás, když nepomdže nám je snášeti Tvé rytířské srdce,
Tvá přátelská láska. Děkujeme Ti za vše, čím jsi nám byl a
nezapomeneme Tebe nikdy. Země otevírá své studené lokte po tom, co bylo na
Tobě smrtelného, ale v našich srdcích poroste božský Tvůj díl; Tvá
touh~ po velikosti, Tvůj zápas o dokonalost.

Odpočívej tiše, drahý příteli, po těžkém utrpení. v němž ses
osvědčil hrdinou; stul se klidně do náručí země, jež i Tobě, který jsi býval
ohněm a vichrem, voní a zvoní I Snad dříve, než dnes tušíme, zašumí
do Tvého věčného snění tajemná, neznámá Ti píseň - to Tvému hrobu,
zkropenému našimi slzami, přinesou jarní větry poselství, že vanou
zemí svobodnou. (Prosinec 1917)