Nebyla sila básnické myšlenky Theerovy v tom, te tomuto smírnému
a vlídnému hlasu smrti dovedl záhy odpověděti odvážným a závazným
hlasem života, nýbrž ve způsobě, jak naň odpovídal. Stalo se to
v"Monologu srpnové noci", který před "Faethontem" jest Theerovou básní
nejdramatičtější. Není dojista náhodou, že tento tragický, ale vítězný
zápas člověka se zoufalstvím umístil Theer kamsi na vysoké hory
alpského rázu nad městem: viděli-li lyrikové impresionističtí
nejvzne~enější velikost v moři věčně pohyblivém, měnivém, nestálém, hledal
ji protiimpresionista Theer v přísné a nehnuté kráse velehor pod
hvězdami posvátnými ve své věčnosti. Tam, unaven městem a
rozko~emi, zneklidněn nepřetržitým dualismem života a nitra, cizí svět.u a
cizejší sobě, stane za srpnové noci jeho poutník - týž, k němuž
nedávno smrt tak vábně zpívala. Ale uzrál a zhořkl zatím a stal se
nedůvěřivějším ke svodům zevních i vnitřních hlasů, ano i k metafysickému
lákání smrti. S myslitelskou útočností, která připomíná noetickou
odvahu Máchovu z nejkrásnější jeho lyriky filosofické i z Vilémovy
meditace v "Máji", vniká najednou Theer za léčku smrti, které dříve věřil
a se poddával: hrůza nekonečnosti, prožitá již v "Opuštěném lomu",
příšera věčného přetělování a přerozování, kterou světelný monism
Březinův velebil jako štěstí bytí neobmezeného, mechanický koloběh
dění, zneuznávající vůle individuální, předstoupí před strhané zraky
jako nejstrašnější masky zoufalství. Ve faethonské touze po nemožném
osobuje si paroxystický člověk Theerův právo prolomiti věčný řád a
stůj co stůj, všemu na vzdory prosaditi svou vůli, která si žádá nebytí.
A zde, v náhlosti neprostředkované, s přelomem nadobro kontrastním,
děje se Theerovo vykoupení: milost, ne vývoj, jak jest osudem a
výsadou básníků lyrických. Theerovský poutník omdlel v křeči hrůzy,
že přisouzená mu nekonečnost jest prokletím, ale procítá v.jasu
poznání, že pouze proto přiřčena mu dráha neohraničená ani časem, ani
prostorem, ani empirií, ani tuchou, aby ji konal v Bo)íu a s Bohem,
duchovně a ve světle, jako tvůrčí prvek života vesměrného:

"Ty, v hrůze zrozená, myšlenko věcna žití,
jak zlatý letíš pták tam, kudy je mí jíti,
svůj trylek radostný mi na pout střása;íe.
O kouzlo přerodu! O ta;emných šťáv nitra

164