menán již smrtí, ale jeho temné oči, soustřeďující jasnou a intensivní
pozornost myšlenkovou, propalovaly se překrásným žárem do života.
Theer, jenž si byl odedávna navykl hleděti všem skutečnostem přímo
do tváře bez ilusí a sebeklamll, věděl dobře o svém stavu a nic netajil
přátelllm. Vyznal, že mnoho myslí na smrt, ba že po ní tou!ívá, ale
zádumčivým tónem, v němž se chvělo sebeobvinění, dokládal, že upíná
se pouze k její nižší formě, neschopen nyní zhodnocení metafysického:
ne spojení s Bohem a věčné trvání v něm, nýbrž klid hrobu, vánek
čeříCÍ-trávu nad hlavou, spánek bezbolestný vábily poutníka umdleného.
A noc, která se valila vysokým oknem do syrové jizby nemocniční a
na zsinalou tvář trpitelovu, dychtila kvapně splniti přání básníka, na
jehož stolku mezi láhvičkami lékll a narkotik ležela rozečtená filosofie
Schopenhauerova.

Poslednímu mému setkání s Otakarem Theerem mohla by býti
nadepsána hořce zoufalá slova z jeho básně "Sladko je žíti": ,,0 smrti,
svlečená z romantiky, drsná, syrová, surová I" Byl to opravdu on, kdo v
studeném přítmí umrlčí komory nemocniční zjevil se zpod bílého
prostěradia? Vychládal právě, avšak D.a čele stály ještě stopy smrtelného
potu; zamčené a propadlé oči i ústa polootevřená odnímaly/s hustým
a zcuchaným vousem bolestné tváři osobní výraz a modelovaly v ní
rysy rodinné; od těla vyhublého, které patřilo mučedníku dlouhé
nemoci, nebylo možno nesoustřediti pohledu ke krásným a oduševnělým
rukám básníka a myslitele. Ležel odvrácen ode mne, ano, ode všeho,
co sluje život, činnost, dech, a každá vteřina vezdívala jej nažloutlým
mramorem hloub do věčné samoty, kterou němě oslovila nezavřená
ústa větou nedopověděnou. A tam, kam se obrátil, nebylo pro nás
živoucí ani přístupu, ani práva.

Bylo třeba trprve těchto obou nelítostných obrazil, znamenajících
rozklad Theerovy lidské osobnosti, abych si plně uvědomil, že poeta,
jenž v tolika obměnách myšlenky, obrazu a rytmu zpíval chválu
vitality vystupňované až k paroxysmu, a který v čelo své nejzralejší knihy
postavil plesnou apostrofu života-větru, života-slunce, života-deště,
života-bouře, byl v nejspodnějších svých vrstvách básníkem smrti?
Nestačí večísti se do jeho knih ve vývojovém sledu, aby vysvitlo. jak
postupně v díle Theerově mphutní dvojzpěv života a smrti, a jak stále
silněji zaklíná smrt melodickým lákáním do svého kruhu vzpírajícího
se poetu?

158