čiší z pošklebku vdeného v náladové "Řeči noci" po benediktinském
chrámu: •• Těžka je služba Ilusi člověkal"

•

Vyvésti náboženské cítění a myšlení ze vzduchoprázdné oblasti

marných ilusí do zcela bezprostřední skutečnosti, která netkví však
v pouhém rozumovém přemítání a toliko v abstraktní dumě básníkově,
nýbd jest prožita jako naléhavý a ve své tragice opojný osud - tol
vlastní program Theerovy básnické knihy, v níž teprve našel sebe
sama, sbírky •• Úzkosti a naděje~" Neodvážil bych se však tvrditi, že
již zde, v lyrických zpovědech pesimisty, zazděného posud do hrůz
hmoty a do teskností vzpomínek, vane a proudí posvátný boží dech.
Bůh, po jehož žhoucím srdci básník prahne a jehož éternou podstatu
rozechvěn cítí v rytmickém souzvuku čtyř živIli, vypravuje k němu
teprve svou tajemnou a bezpečnou poselkyni, Smrt, aby ukázala mu,
že i pro něho jest prostřeno u jasné tabule boží, jež však koná se zde
na zemi, nikoliv v zásvětí transcendentna. V prvním monologu "Smrt
zpívá" nezaznívá ještě z jejího poselství pozvání boží; jest to jen
vábivý hlas klidu a vysvobození, který zve básníka k pochodu "z krátké
lži v kraj svobody věčna." Vlastní dramatickou krisi přináší teprve
závěrečná báseň knihy, náboženský Damašek Theerův, "Monolog
srpnové noci." Vím, že právě Otakar Theer z mladších našich básníků
nehlásí se nejméně k Máchovu myslitelskému a uměleckému dědictví,
i nemohu nevysloviti myšlenky, že •• Monolog srpnové noci" navázán
jest přímo tam, kde dozněl zoufanlivý výkřik Máchovy •. Noci" a
druhého zpěvu "Máje" : táž metafysická hrůza ze Života nekonečného ve
věčných proměnách, týž urputný nárok na právo na nebytí, tatáž
horečná žízeň po zničení lomcuje u obou metafysiků mřížemi žaláře
pozemského, kam padá s klidem až výsměšným jiskření nebeských
hvězd. Než, třicetiletý Theer překonává důsledný nihilism
pětadvacetiletého Máchy; usnul na horách tváří v tvář želané Smrtí, aby se
probudil s jasným pocitem života věčného, ale neděsícího již, nýbrž
opájejícího pomyslem světla proudícího z věků do věků, z vesmírů do
vesmírů. A zde přesvědčení vitalistické, tento vzácný statek
přítomného pokolení v Čethách, dává vznikati u Theera koncepci
náboženské; ruka, jež křečovitě odmítala, spíná se k modlitbě, a ústa
pronášejí svůj jitřní zpěv: "Bůh - vznět a proud a svit - mne
vdechne, s povrchu až země budu smyt 1 - 6 štěstí 1 V jeho žilách
kapkou krve být - a srdcem slunečným hřmět v nová, věčně novájitral"

154