.Stín jiných stínů, čím jsem byl v tom wětě?
Čím í tím srdcem, které zbožňuje ti?

Čím i tou sudbou, že to žítí moje

dřív dozpíváno, nežlí dožito je ?

Sny o slávě a kouzlem ještě zmámen,

pláš! Prosperův jsem shodil se svých ramen,
říš opustil jsem, jež mou býti měla,

a propustil jsem svého Ariela.

Ó, v chvíli té, kdy svět se za mnou zřítil,
že chápu tě, já, polobože, cítil,

že jako tg, se vzdávám bez reptání
wé svobodě a svému odtíkání.

Hned po polední ustat ve svém díle,
v svůj tíchý Stratford vejít zasmušile,
a zticha dožít, ač to nezkonejší

co nad to krásnější a tragičtějií?

Sníh ledovců všech nezmrazí tvé žitI,
hloub oceánů za hrob nestačí ti

a přec v té chvíli, vikův učiteli,

ó, Prospero, jsem žil tvůj smutek celý /"

(1918)