prostší a silnější vyvěrá z hlubších citových zdrojů, a pouze nespra~
vedlivá nechápavost může nepostřehnouti, kterak láska a poesie pře~
staly býti dojmem a rozmarem a vyrostly v milost osudu a poslání.

Co jest ve sbírkách »Liber aureus" a »Oddanost" napověděno, to
dovedl Jaroslav Kvapil skutečně formulovati v knihách následujících
"Trosky chrámu" a "Andante": zde mluví již kdosi jiný, než někdejší
pouhý "básník slunce, polibků a něhy". Smutek, který po jásavých
orgiích světla a lášky za svatebního období se opět vrátil do Kvapi~
lovy lyriky, není již onou mlhavou melancholií světobolné mladosti a
unavených nervů, jako v básnických počátcích; zvážněl, zhutněl a pro~
hloubil se stejně jako erotika méně bouřlivá, ale za to vytrvalejší a
bytostnější. Básník poznává, že po dávném hellenském Erotu, jenž
byl jen a jen štěstím, rozkoší a pojetím, jest veta, ~ že u jeho nohou
zasedlo přísné Svědomí; v nezávazném milenci procitá pud generační
a neukojen, mění se v žalné sebeohvinění; umělec uvědomuje si, že
právě představy a obrazy nejkrásnější zůstanou pro něho navždy ne~
vyslovitelny: myslivý duch vidí se proti záhadě nekonečna pošetilým
pavoučkem: neúprosný· sebezpytec zjišťuje si, že nebyla mu dána
věčnost bolesti, a že mu život zvolna odepírá i rozkoš tvoření. V těchto
melancholických motivech, plných hudby, něhy a gracie, zbavených
plytké hravosti samolibého epigona, posvěcených opravdovostí po~
žitku, jest Jaroslav Kvapil básníkem nejryzejším: proto nemělo by
býti zapomínáno krásné, lyrické knihy "Trosky chrámu", jež máalun~
ce a průzračnost záříjového odpoledne, odívajícího buky a platány již
do šatu jeseně: jinoch, jenž byl očarován četbou "Růžového keře".
musí vzíti na sebe hořkou tíhu životní zkušenosti, než přijde na chut
tomuto svazku zpovědí a odříkání.

Ačkoliv po "Troskách chrámu" následovaly ještě dva lyrické cykly.

"Andante" a "Závoje", přece již onde formuloval básník sotva třiceti~
letý statečné odhodlání, zmlknouti, jakmile jej opustila tvůrčí inspi~
race, a jakmile lyrika mu přestala býti bezprostřední milostí božskou.
Několik let před dosaženou čtyřicítkou, když oddal se úplně divadlu.
uzavřel Jaroslav Kvapil definitivním vydáním svých veršů dvacetiletou
dráhu lyrickou. Pro svůj dobrovolný rozchod s poesií nalezl již dříve
překrásn}\ symbolický výraz v důvěrné apostrofě, kterou se obrátil
k Shakespearovi, svému miláčku a pánu, tvůrci báchorek a melodic~
kému mudrci:

145