Kvapil tímto okouzlením nervd a hašišem formy - z příjemné
tesknoty zádumčivého milování, mladické elegie a matné touhy
nevzestupuje prozatím do vyšších duševních oblastí. Na rozdíl od zlaté lázně
slunce, v níž se koupá básnické srdce Vrchlického, uchyluje se
Kvapil do melancholické noci, kdy padají hvězdy, a kdy lze hovořiti s
měsícem, voli umělé přítmí komnat, chrámů, parkd a nebo zas umělý jas
taneční síně, kde přírodu nadobro vytlačila hra, kombinace,
rafinovanost. Květina vábí jej teprve, jestliže její pdvab znásobil ddmysl
zahradníkdv, krajinu miluje v jejím styku s městem a uměním, celýjeho
svět jest odvozený, podmíněný složitou civilisací a proto trochu
unavený, blaseovaný, nachuravělý. A nad těmito zádumčivými ráji
milenců a básníkli. rozptýlena jsou vzdušná mračna silných vůní,
vnikajících do každého p6ru těl poněkud malátných, zatím co hudba, unylá
a polohlasná, vábí ochotné dvojice k tanci valčíkovému, při němž
možno vedle rozkoše teskniti, vzpomínati, vzpomínati elegicky na
dětství, trochu ironisovati a trochu se nuditi - valná část této dovedně
kombinované, vkusně sestavené a leckdy obratně napodobující lyriky
Kvapilovy by mohla slouti tak, jak nazval výrazově šťastný cyklus
"Básníkova deníku": melancholické tance.

Že tato uzoučká, byť neobyčejně půvabná oblast lásky jen rozmarné
a umění výlučně dojmového nepostačí pro život, nahlédl Jaroslav
Kvapil již v přechodné knize svého zrajícího mužství "Liber aureus".
Postavím ji opět v protiklad k příbuzné lyrice Vrchlického. R. 1893.
kdy vydává Kvapil tento plesný deník snubní a svatební, vznikají
Vrchlického "Okna v bouři" se vší hrůzou zrady ženiny a zklamaného
odcizení mužova, čímž básník tak trpce zaplatil za opravdu tragické
posvěcení mužné své poesie. Ale Jaroslav Kvapll vracf se nyní k
Vrchlickému z období mnohem staršího, kdy šťastný a klidný novomanžel.
optimistický poutník k Eldorádu, opěvoval teplo domova a něhu
družnosti. Nebylo-li Kvapllovi souzeno, dobrati se vlažného t6nu
rodinného, našel nyní, dospěv v erotice kladné jistoty, jíž v lyrice
Vrchlického není: milenka a žena se mu mění v sestru, daří jej netoliko
rozkoši a štěstím, ale také inspirací a mravní radou, - nejsou tyto verše
nadarmo poznamenány etickým jménem Hany Kvapilovy, naší
ibsenistky z moudrého rodu cherubského. Současně se veršová technika
Kvapilova Zjednodušuje a pozbývá hravosti až titěrné, ve které si
libovaly nejstarší terciny, znělky, ronda a vi110nské balady; melodie

144