více člend téže druhové skupiny. Nač příliš mnoho zákonů, vede-li
každého z nás neomylně hlas krve? Nač hmožditi se s nesnázemi
kultury, když shoda s přírodou vylučuje jakýkoliv blud? Nač lámati si
hlavu o .lařízeních, jimiž se vychovává a přetváří lidská přirozenost,
rozhodne-li na konec vždy starý Adam? Při tomto Šrámkově vývoji
od záporu ke kladu a od protestu k chvalořeči mohl by o nějakém
rozporu mluviti leda pozorovatel příliš naivní. Bílý barbar zůstal,
neztroskotává ani nepotírá sice jíž starého světa příliš umělé civilisace, ale
zařizuje se poklidně na dobytépddě, zakládá si příjemné hospodářstvíčko,
pěstuje stáda, zeleninu, chutné a prosté rodinné i plemenné štěstí.
Života pohodo, jak tě mám rád I

Fráňa Šrámek, opovrhovatel uměleckými formami, používá střídavě
všech a nemá hlubšího vztahu k žádné z nich, takže každá jest mu
spíše záminkou než nutností. Pohrdá totiž vším, co podle jeho
posměšných slov" vnáší zákon v krásnou bezzákonnost." Nevyslovil tím
vlastně, že si valně necení umění v jeho nejskutečnější podstatě? Neboť,
co chce umění jiného, než právě vnášeti v krásnou bezzákonnost zákon,
do plynulého toku života pravidlo rytmické, do nepřetditého přívalu
skutečnosti zásady členění? Právě proto v rukách tohoto skvělého
improvisátora každá slovesná forma se rozsuje a pozbude hutnosti, budiž
to lyrika, drama, povídka či román. Tvořiti neznamená Fráně Šrámkovi
- a bohužel v tom není mezi mladšími literáty sám - hledati a
nacházeti pevný tvar, jak toho na opravdovém umělci vymáhá sám pojem
(a samo jméno) umělecké tvorby; on raději dané tvary rozbíjí. Učinil
to jak ve "Stříbrném větru", tak v "Křižovatkách" dvakráte velmi
důkladně s formou románovou, v níž se jeho impresionistické vloze a
improvisačnímu postupu hlavně příčí sama podstata výpravného díla,
totiž hutný obrys dějový, ač bez něho se stává román čímsi podobným
velkému figurálnímu obrazu bez kresebné komposice. Fráňa Šrámek
"ýslovně odsuzuje ve své nové knize tento románový druh a mluvě
o své rekyni, poznamenává výsměšně: "Máňa si nepočínala jako
románopisec staré, poctivé školy, jemuž je potřebou vše rychlo
pojmenovati, stvořiti souvislou linku dějovou a psychologickou, stavbu příčin
a následků alespoň poněkud pravděpodobnou; kdyby byla zálib a
sklond takto úměrných, ať nedím literárních, nenosil bych dříví do
lesa, utěšuje se, že již bylo o ní napsáno dosti dobře píšícími českými
dámami."

138