sobnosti, která nezraje na výsluní ctižádosti, nýbrž tkvějíc kořeny
v utrpení a zavlažujíc se slzami studu, obrací svou jemnou a vonnou
korunku po klidných paprscích mravní úcty lidí, v nichž našla pravzor
citové velikosti.

Milostná úzkost o Kláru Brožkovou, popleněnou Janem, přerůstá
v Jiřím Jeseniovi daleko jeho žárnvost na přítele, který mu urval
milovanou Ženu, a tím, že J esenius dovede postupně vypleti zcela ze
svého srdce mužské sobectví, že Veselému odpustí a tak po těžké
zkoušce zachrání své přátelství k němu, stává se bolest Janem
způsobená zvolna prvkem životodárným a podporujícím mravní růst, nad
nějž Jeseniovi není nic vyššího. Takto se nakonec Jan Veselý ukáže
oním "neklidem svatým v rouše šarlatovém", o němž mluví lyrický
básník, "onou věčně z věčna tryskající silou, jež unese a složí na
žhoucí srdce boží". Aktem přímo mystickým uvedeno jest to na
vědomí Jeseniovi, když neviditelná ruka Janova zadrží jej v rozhodném
okamžiku života před sebevraždou.

Ale ani Klárky Jan Veselý nezahubil: s dítětem od něho nejprve
pod srdcem a pak v náručí rostla uprostřed utrpení a skrze ně a
chápala, že její cesta životní přece vede k dobrému a mužnému srdci
Jiřího Jesenia, kterému se odpírala, dokud jí přístup k ženské
dokonalosti zastiňovala temná koruna planého stromu poloumělecké
ctižádosti. Nyní, když Jan Veselý jest mrtev, a když ona sama jest hluboce
změněna, odhodlává se Klára Brožková přijíti k Jiřímu Jeseniovi
i s Janovým synáčkem; oba jsou přijati s plesnou vděčností jako
poselství od Jana, který takto Jeseniovi "mnohonásobně splácel za malé
štěstí, které mu vzal." Leč Jiří J esenius sám nebyl již ten, kterého kdysi
znal Jan Veselý, a před nímž uprchla tehdy zneuctěná Klára. To, co
s radostným úžasem na hereckém výkonu Jeseniově zjistili diváci a
kritikové, když po chirurgickém onemocnění a po sebevražedné krisi
znovu vystoupil na Národním divadle, prožíval nyní sám i mravně:
vášnivé patos osobnosti Jana Veselého přelilo se do Jeseniova etosu.
"Jesenius cítil v duši zníti Janovy zvuky a v srdci planouti jeho oheň.
Požehnaný chaos, jenž rodí světlo, požehnaný žár, jenž spájí prvky zvonu."

Takto závěr "Podivného přátelství" není pouze dovršením mravního
vývoje Jeseniova a justifikací Jana Veselého, ale i posledním slovem
promyšlené theodiceje, kterou jest výpravný i dušezkumný obsah
románu podložen. Ivan Olbracht věří s Leibnitzem, že zlo jest
nevyhnu
132