jasného étika dar porozumění nebo pomoci, účasti nebo rady, úsměvu
nebo posilujícího stisku mužné ruky. Jan Veselý, milovník absolutna,
mluví na jiném, rovněž závažném místě skladby také o t~mto námětu.
Nepopírá sám, že jest v něm kus dravého a chtivého sobce, který
nejčastěji loupí a bere, avšak zpovídá se, že i on má inspirované okamžiky,
ve kterých by se nejraději střemhlav vrhl do živlu mimo sebe, budiž
to hloubh moře, nekonečnost horských mlh, nedohledná záhada duše
přítelovy, utonul tam a dal své já nadobro pohltiti. Vůči Jiřímu
Jeseniovi, kterého opravdu miluje, pociťuje Jan Veselý tuto touhu zvláštně
přizpůsobenu a to v ladění, jež dokazuje, jak silně naň působil jeho
étický druh; nechce Jiřímu dáti sebe celého, ale pouze to, co v sobě
samém nachází nejkrásnějšího: "z jaké lásky tryskla touha vydati
Jeseniovi vše dobré a ponechat si jen svoje démony!"

Ne~, zde stojíme u tragické a kruté záhady v bytosti "žoldnéřského
nez3'ízence" Jana Veselého. Netoliko vlastní smyslnost a ukrutnost,
ale cosi iracionálního, silnějšího než Jan a vedoucího jej jako vůdce
slepcův, nutí Jana Veselého, aby jednal jinak, než si přeje jeho vůle a
jeho rozum. Chtěl by obdarovávat a olupuje, rozdával by rád radost
a zanechává toliko bolest těm, jež miluje. Jiřímu Jeseniovi, nevěda arciť,
na kom vybíjí kořistnickou svévoli divokého žoldnéře, uchvacuje a
svádí milovanou dívku Kláru Brožkovou, která se mu takřka nabídla
a vzdala sama, hnána slepým pudem, ne-li sebezničení, tedy dojista
sebeponížení, jako by byl Jan v její hrdé a cudné bytosti odpírající
Jeseniovi svou lásku a přijímající jeho polibek se smrtelným vzrušením,
probudil osobnost jinou nebo jí do žil nakapal černou kapku jedu
rozkladné vášně. Bolest Jeseniova z bezděčné zrady přítelovy jest
těžká a úzkostná, a to tím spíše, že se hluboce podíval do Klářiny duše.
Měří-Ii se opravdová mužnost románopisce psychologa podle toho,
jak dovede zpodobiti vůni a pel ženství, jest postava této Kláry
Brožkové přesvědčivým důkazem, že Ivanu Olbrachtovi nechybí k úplnosti
muže-básníka ani nezbytný podíl polarity ženské. I ona je příslušnicí
divadelního světa, snící o velikosti v umění, kterou její přísné a
statečné srdce nemíní získati lacino, nýbrž za cenu odřeknutí se štěstí a
pohodlí, i ona ve scénickém povolání ctí možnost hmotné a mravní
nezávislosti na domově a světě, jemuž odrostla. Na rozdíl od Jesenia
a Veselého-.jest však pouhou diletantkou; nahlédne přece v čas, že
její sobecké a samolibé uměníčko nesmí státi v cestě růstu étické
o
nI