mladosti a hluboký smysl jeho mužství. Herecké své povolání pojímá
úplně metodicky jako učenec, který dobře ví, že bez pozorovatelské,
nikdy neumdlévající empirie a bez soustavy tvořící ze zlomků životní
celek, není bezpečných výsledků: opět jsou to intelekt a vůle~ kdo
spolupracují nejmocněji na Jeseniově divadelním umění. Tragéd, jenž si
zvykl denně státi před zkumným zrcadlem a býti sám sobě zároveň
divákem i kritikem, zná dobře meze svého herectví, které v stupňované
syntese obráží zevní svět, nikoliv však vlastní vniterné bohatství,
dospívá svých figur induktivně, ale ne intuicí, nemá zvonové melodie
unášející diváky na svých kovových perutích. Nemučí-li se Jiří Jesenius
poznáním těchto mezí svého umění příliš, jest to proto, že ví, kterak'
pochybováním se podvracejí základy umělecké schopnosti, a že si
tudíž každou podobnou skepsi zakazuje. Teprve tehdy, když za velké
sebevražedné krise svého života, zachvějí se všecky úhelné kameny
jeho bytí a tvoření, zazoufá si na čas i nad svým herectvím za to, že
jeho celé umělectví bylo pouhou krádeží na jiných, lichvou z cizích
duší, příživnictvím na mozcích, srdcích, pohybech a postojích bližních
nic netušících. Leč to byl pouze hlas ďáblův, jejž dovedl Jiří Jesenius,
překonav krisi, přehlušiti tvořením, vůlí a láskou.

Kde Jesenius pohlížel do života klidnýma modrýma očima,
zamyšlenýma pozorně a skrývajícíma na svém dně studnice lásky, tam jeho
antipod a právě proto neodolatelný přítel Jan Veselý života dobýval
pronikavým pohledem černých zraků, z nichž brzy šlehaly plameny a
brzy čišel mráz lednových nocí na každého, kdo se jim neuhnu!. I
herec Jan Veselý, kterého dílem přispění Jeseniovo, větším dílem však
vlastní strhující, démonické nadání od nejbídnější kočovné tlupy uvedly
přes liranii na Národní divadlo, byl pravým uměleckým opakem svého
druha. Ulohy, jichž se zmocňoval skokem improvisace a jejichž obrys
si přivlastňoval intuitivně, byly mu pouhou záminkou, aby podával
sebe, ne snad svůj povrch, nýbrž hluboké temnoty svého nitra,
prošlehávané rudými plameny. Herectví samo, o jehož prostředcích soudil
v tragickém nihilismu skoro s opovržením, bylo mu rovněž jen
záminkou, aby intensivněji, v tajemném dotyku s tisíci duší prožíval hrůzu
a slast bytí a aby přenášel na jiné žár a zvony bouřící v jeho nitru.
Kdežto Jeseniovi bylo divadlo smyslem a posláním celého života, mohlo
Janu Veselému, "meteoru, který náhle se zjeví, náhle zmizí, zazáří,
oslní a spa1í toho, koho se dotkl", býti pouhou episodou.

129