světla a pracovního rytmu jest také svátkem. Sám nazývá sebe těžkým
člověkem, u něhož "bolest, vejde-li nezmizí již nikdy, ale tvrdne,
přibírá na sebe nové krystaly a stává se těžší každým dnem." Jeseniův
celý život, přísný a pevný, jest uvědoměle organisovaným dílem
inteligence a vůle, kde nic nebylo přijato darem, nýbrž vše vykoupeno
prací a kázní za stálé účasti kriticky kontrolujícího rozumu i
neumdlévajícího svědomí, dávajícího každodenně otázku po odpovědnosti z
vykonaných činů a poskytnutých podnětů:Jiří Jesenius, dnes první tragéd
Národního divadla a kdysi zběh ze zámečnické dílny, kde stárli a
Hásčeli jeho řemeslničtí předkové, přišel zdola a prahne neustále po
stupňovaných výškách, avšak není si ničím více jist, než že tento
plamen prahnoucí touhy třeba živiti pílí a sebezapíráním, krajním
napětím mravních sil a bdíti při tom bez ustání. S tímto etickým typem
umělce-intelektuála, který se v ničem nechce spoléhati na boží milost,
setkáváme se nezřídka v dobách pozdní, vyspělé a snad již poněkud
přezrálé kultury; literární znalec si při něm asi vzpomene na těžké a
přísné postavy mužů u Tomáše Manna, leč povšimne si hned také,
v čem se od nich Jiří Jesenius liší. Člověk inteligence a vůle jest v něm
doplňován mužem nesmírné dobroty a jemnosti srdce, jenž by rád
podaroval kde koho z přeplněných pokladnic své účastné, dělné a
vytrvalé lásky a jenž trpí tím, že nachází příliš málo duší hodných ieho
darů a ochotných přijmouti je. Tato zvláštní, spanilá sloha rozumové
a mravní přísnosti i laskav:é něhy jest Olbrachtův psychologický
objev, na nějž spisovatel může býti hrd; ohlédněme se však kol sebe a
uvidíme, že právě v naší době vrací se ve vzdělanstvu ne-li tento typ
celý, tedy dozajista nákresy a náběhy k němu. Ivan Olbracht ukázal
přesvědčivě, kterak se povaha soumračné a skeptické doby obráží
v duševním zrcadle tohoto jejího rozen ce : Jesenius jest relativista,
který se ani nedovede rozkřídliti absolutní touhou po Bohu ani se
neodváží vyznati víru v osobní nesmrtelnost; za to žije tak, že v každém
počinu jeho plane stříbrným ohněm jiskra božství, a že každé jeho
umělecké i lidské hnutí by zasloužilo znesmrtelnění. Obviňuje se
opětně sám, že není povahou hrdinskou a bičuje se za války výčitkami pro
svou nečinnost, ale on to jest, kdo si najde cestu pod český prapor
u T erronu a kdo tam dokonce stane odborně připraven.

Jeseniovo životní poslání, na' něž se soustředil v~emi silami své
složité a sebezapíravé bytosti, slove divadlo, vášnivá láska jeho opojené
128