partie "Podivného přátelství" není nikterak psána vznosným lyrismem
slohu, který stůj co stůj baží po tom, aby slul básnickým, nýbrž
naopak zachycuje obrysy přítomnosti realismem velmi srostitým, ano
i střízlivým; ale pod každým výjevem, každou kapitolu tepe básnické
srdce v rytmu melodickém, jsouc kdykoliv schopno krutých disonancí
života vybrati prvky pro vyšší řád rytmický.

Na rozdíl od šedi, převládající v předchozí knize, dal Ivan Olbracht
novému svému románu rozkvésti barvami a ohněm tragické životní
hry; ne nadarmo se zpívá kdesi v knize chvála smyslnosti jakožto
důkazu božské jiskry v člověku. Třebaže na tolika místech - a uvidíme
ještě, jak významných a pochopíme také, že z básníkova promyšleného
záměru - vsáhá do děje noc, přece nezalije knihu nikde hluc~ a
neplodná temnota; i tma u Olbrachta prokvítá plameny a jiskří se
hvězdami, ježto se jí dotkla síla živototvorná, ať jde o pozdní noc letní na
venkově, která jihne ve vonné jitro, ať o hluboký půlnoční spánek
pražský, skrývající zločin i lásku pod mlnný plášť mlčení a snění
tisíců. Není snadno vyčerpati jednotnou formulí námětové bohatství
"Podivného přátelství": rámec pražského románu divadelního a
hereckého poskytl autorovi vítanou možnost, aby ve skladných typech,
pojatých namnoze tragicky shrnul společenský život český za doby
předválečné i za "vlády tmy", aby zkratkově zpodobil jeho otřes,
rozvrat a očistu světovou katastrofou, ale především aby na titulním
hrdinovi dovodil ne snad teoreticky, nýbrž v povahové plastice i v
dějovém rytmu, kterak zkouška ohně a krve kalí kov jeho vzácného srdce
v dokonalou ocel. Takto vyplňují kapitoly románu divadlo a válka,
láska a krev, umění a revoluce, hlavně však to, co nelze -označiti
případněji než slovem starého "Mága ze severu", zajíkajícího se v tušení
vesměrných pravd: zápas názoru nočního s názorem denním. Nezdá se
věru zbytečnou poznámka. kterou připojil autor na konci knihy, že
byla psána v letech 1915-1917; vysvětlujeťjasně intensitu, s níž básník
přistupuje k životu, ohroženému v kořenech svého bytí - miloval-li jej
dříve srdcem oddaným a účastným, pojímá jej v "Podivném přátelství"
do svého náručí, aby jej prudce přitiskl na hruď pobouřenou.

Formový pokrok "Podivného přátelství" záleží především v tom. že
se .Ivan Olbracht dovedl důsledně osvoboditi od útvaru
monografického románu, v němž jediná postava jest výhradní nositelkou děje,
určujíc centrálním svým postavením také ostatním figurám místo ve

126