dojmu, že básník nejlepší své hodnoty obětoval zde se zbytečnou
ochotou dt'l.sledné metodě, prováděné skoro pedanticky. Čeho dříve
dobýval bleskově jasným a plamenným nitrozřením, toho se chtěl nyní
dobrati trpělivou analysou, nepohrdaje občas ani pochodem
dialektickým. Svět Olbrachtt'l.v v druhé jeho knize se ne toliko zúžil,. ale jaksi
zesivěl, ovadl, takže čtenář co chvíli se chtěl nevrle otázati: jaký to
druh tíže zadrhuje hrdlo poetovi? Ale ani tvarově nebyl ~Žalář
nejtemnější" pokrokem, jakého se bylo nadíti od uměleckého vývoje
Olbrachtova. Těsně monografický jeho ráz s jedinou prokreslenou
postavou v popředí a s hrstkou vedlejších figur bez plného životného
objemu nepřipouštěl, aby se projevily skladebné schopnosti
spisovatelovy, na něž jsme byli opravdu dychtivi, když od povídkářt'l. přešel
mezi románopisce; byl to skoro jen rozměr, co opravňovalo onu psy~
chologickou studii nazývati se románem. Jedno ·arciť nezklamalo, a to
byl právě znak, jímž Ivan Olbracht se tolik odlišuje od ostatních
českých básníkt'l. románových, od umných konstruktért'l. výjimečných
osudů i od šklebných epiků zborcené ubohostt lidské, od hořkých
desilusionistt'l. i od dojmových vykládačů tragikomedie lásky; míním
onu záhřevnou a svítivou sílu družné účasti, s níž se tento melodik
citu nachyluje ke každé ze svých postav, aby se s ní polaskal z vnitřní
potřeby svého srdce, které pod tíhou milosti se naklání jako štěp pod
úrodou šťavnatých jablek.

Snad bylo toto přechodní dílo pouhou oklikou, jíž se Ivan Olbracht,
lépe poučen sám o sobě, vracel ke svému vlastnímu svérázu, snad bylo
nutnou školou kázně, kterou někdejší virtuos povídkových
improvisací musil projíti, než mohl se odvážiti opravdového románu
společenského, široce založeného a psychologicky mnoho strunného - dnes
již leží jako překonaná fáze za spisovatelem, neboť nová Olbrachtova
skladba ~Podivné přátelství herce Je~enia" (1919) naráz rozplašuje obavy

o další vývoj svého básníka.

Budiž zde slovo básníka zdt'l.razněno ve svém nejvlastnějším
významu, neboť ze sedmi vět Olbrachtovy symfonické skladby,
pojmenovaných podle sedmi moderních děl dramatických, line se tak mocná
melodie života, požehnaného ve svých darech a ztrátách, hloubkách
i vírech, zrádných pt'l.lnocích i očistných jitrech, že pouze básník,
posvěcený Bohem, mohl ji vyposlouchati z vlnobití skutečnosti, tříštícího
se o bazaltevá skaliska věčnosti. Na tom nemění ničeho, že nejedna

125