ovšem toho všeho dostává se nám v Scheinpflugově nelítostném obraze
lidské ubohosti měrou vrchovatou. Ale jeho naturalismus má kořeny
mnohem hlubší; jeť u něho způsob podání nutným výrazem celistvého
pojetí člověka a společnosti.

Již původní název románu "Symbiosa", který v knižním vydání
ustoupil přibližnému, ale mnohem méně výraznému ztlumočení "Pouta
soužití", odhaloval Scheinpflugův přímo fysiologický názor o dění
sociálním: docela stejně jako u živočichův a rostlin zjistil zkoumavý
pohled básníkův i mezi lidmi soužití dvou organismů, které takřka
skládají ústrojnou jednotku; jsou na sebe nutně odkázány a prospívají
si druh druhu; hyne-Ii jeden, bere za své i druhý. V Scheinpflugově
románě jsou to teta Anna Střízková a její synovec Antonín Dvořák.
Po smrti sestřině ujímá se stará panna jejího synka a v jeho výchově
nachází smysl svého bezútěšného života pracovité osamělé slanské
švadleny; nedbajíc, že spolužáci a škola, styky s knihami i děvčaty jí
milovaného Toníka stále více odcizují, přissává se k němu celou
bytostí, hotova vždy nasaditi vše, aby si ho zachránila. Když Antonín
Dvořák odchází na studie do Prahy, přetrhává sám vědomě i
nevědomky postupně svazky, které jej k tetě poutají, aby se jí posléze
v mravní lži a smyslné pustotě pražského měšťáctva, kam se neblaze
přižení, ztratil nadobro. Ale teta Anna, již dlouholetá symbiosa
vyzbrojila všemi 'ttlastnostmi neústupné, žárlivé, leč zároveň krajně
obětavé matky, nespouští se svého hocha; jde zachránit rozpadající se
rodinný život synovcův a jeho zanedbané dítě; vystavuje neomezenou
svou lásku krutým ordaliím, jež na ní provádí mrzká a vilná žena
Antonínova; chce starostlivou něhou vykoupiti chátrající organism
svého vychovance. Jest již pozdě, neboť Antonín Dvořák jest duševně
a tělesně ztracen; hyne v téže chvíli, když, vyštvána jeho hanebnou
ženou-samicí Magdou. odchází jeho teta skončit násilně svůj život č
již bez obsahu a"bez cíle.

Na posledních kapitolách této symbiosy leží nesporně jakási pečet
tragiky, vymykající se základní fysiologické obdobě a původnímu
naturalistickému pojetí: čím si jistěji teta Anna uvědomuje. že její
adoptivní syn jest pro ni nenávratně ztracen, tím vášnivěji se vzpíná po
společenství s ním, chtějíc je stůj co stůj obnoviti, rovněž však i
Antonín, jehož bytost již již se rozpadává, pociťuje, že záchranou by mu
mohla býti. jediné jeho mravní matka, třebaže sám nemá sil, aby se

121