někdejších helenistických studil řecká slova, jimiž tragikové antičtí
označovali neúprosný, odvěký, neodvratný osud; zoufalý fatalistlÍ se
ho zmocní, a on dobře vidí, jak vběhl do slepé uličky.

Avšak Antonín Vondrejc, člověk bez ilusí a přísný sebepozorovatel
bez sebeoklamávání se, řekne si vždycky v očistné a přece neplodné
samotrýzni: Já to byl, kdo vběhl do slepé uličky, nikdo se na mně
neprohřešil, a nikomu za svt1j osud nemohu dávati vinu. Nejednou si
uvědomí také, že jeho praosudem byl tragický, ale snad spíše
tragikomický vztah k ženám.

Kučeravý krasavec Vondrejc, jehož kštice a oči budily ještě na
smrtelné posteli ženinu zálibu, měl štěstí u žen, ale jako všichni smyslní
slaboši, nedovedl dobývat, nýbrž podléhal sám předčasně, aby se více
nemohl vymaniti. Kmitnou se knihou dvě, tři episodní postavy dívčí,
vt1či nimž Vondrejc pokaždé prohrál, leč čím jsou proti figuře jeho
osudové milenky, židovské sklepnice v pivovaru, Elsy Pinkusfeldové,
vulgo Anny? Nevím, zda se K. M. Čapkovi-Chodu podařila kdy taková
figura,jako tato monumentální samice, jejíž těžká a plemenná
animálnost má cosi zolovského, a v níž přece jasnozření psychologa bez
předsudku odhalila celou škálu nejčistších t6nt1 lidských. Dlouho vidh
Antonín Vondrejc v této bujně rozkvetlé a pohlavně nenasytné ženě,
které se chce stt1j co stt1j vymknouti, aniž k tomu má síly, v této
robustní holce z lidu, ale z lidu docela jiného, než jest lid náš, v této
židovsky pověrečné odpadlici ke křesťanství, jen a jen svého upíra,
jenž mu vzal sílu, svobodu, sebeurčení a tupí sám sebe za to, že
nastavuje své bílé hrdlo překrveným rtt1m a dravčím zubt1m tohoto
krásného a neukojitelného vlkodlaka. Smrtelný zápas Vondrejct1m se všemi
svými tragikomickými situacemi, kdy AntonínVondrejc, umíraje, stává
se otcem děvčátka, pak svědkem při křtu Annině, posléze in articulo
mortis jejím zákonným manželem podle katolického ritu, poučí ho, že
Anně r~zúměl právě tak málo, jako svému osudu. Byly doby v jejich
vespolném styku, kdy ho Anna chtěla k sobě připoutati lstí, byly chvíle,
že hmotné oběti, přinášené bohémovi tou těžce pracující sklepnicí,
mohly se vykládati jako židovský úskok její, právem se mohla
vzpouzeti mužská žárlivost Vondrejcova proti samozřejmosti, s níž kráska
pivovarské zahrady přiiímala dvornosti svých nachmelených ctitelt1;
nezt1stal odumírající básník na svém Záhořově loži ušetřen záludných
zkoušek, kdy Anna na chvíli proklínala své mateřství i manželství

116