ným mistrem invence až nebezpečné: všecko kolem básníka
"Poskvrněných početí" se zkřiví a zpitvoří a to tak, že posléze se otrávený
hrot každé situace obrátí zlovolně proti němu. aby jej potupil, snížil,
připravil pro rozklad a pád. Lyrická jeho kniha, jakýsi výbojný objev
v nejspodnějších šachtách úpadkového cítění, dosáhne státní ceny, ale
tuto shrábne místo Vondrejce jeho potřeštěný překladatel do němčiny.
Dramatická jeho báchorka, hlavní básnická kořist osudného pobytu
na Moravě,octne se na Národním divadle jako pouhá pantomima, otevře
mu na okamžik možnost, osvobodit se od erotických pout, aby hned
jej tam vrhla zpět a ještě hloub. Poslední vidina obraznostiVondrejcovy,
španělsko-maurské epos "Živý zvon s~víllský", přinese svému básníku
sice na rozhraní života a smrti závěrečné opojení tvt'l.rčí, dává mu in
extremis zapomenouti na bídu úpadku a chátrání tělesného, i mravního,
avšak zároveň pronásleduje jej úzkostmi, zda nerozplyne se s
unikajícím vědomím svého původce, zda snad není jen chorobným přeludem,
zda jej přežije ... proto tak křečovitě svírají prsty umírajícího,
mastné již křižmem, ilustrací geniálního kreslíře k tomuto eposu o obležení
Alcalory.

Než, tato trpká a dvojsmyslná sláva básnická jest vlastně lícem
životní medaile Vondrejcovy; rub její modeloval osud v nejzlovolnější
grotesce naturalistické. Z klasického filologa, kterému učitelé
prorokovali akademickou budoucnost, klesne na politika studentských
spolků, až konečně z velkého hnutí mládeže vychází jako
kompromitovaný novinář. Žurnalistické povolání na Moravě, kde hledal
rehabilitací a již již se domáhal opravdového veřejného poslání, opustí
pro trapné nedorozumění v lásce zcela samovolně, aby v pražském
deníku přijal ubohé místo korektora. Selžou všecky pokusy,
vyšvihnouti se zase z korektora do redakce - a každý z nich zanechá jakousi
zahanbující skvrnu v paměti Vondrejcově; posléze pak, zase vlastní
vinou a v důsledku trapně pohoršlivého výjevu uprostřed literární
bohémy, Antonín Vondrejc pozbývá i tohoto místa a zároveň s
výpovědí z tiskárny dostává též výpověď ze života - smrtonosná chrlení
krve se přihlašují.

Kdykoliv Antonín Vondrejc prožívá některou další etapu své křížové
pouti, která, jak sám ví, nevede na Golgotu, nýbrž kamsi na
Hakeldama a kdykoliv znovu vyssává až do suchosti ch ut své houby,
namočené do žluči a octa, vždy mu připadnou jako vzpomínkové drobty

115