ným mistrem invence až nebezpečné: všecko kolem básníka "Poskvrněných početí" se zkřiví a zpitvoří a to tak, že posléze se otrávený hrot každé situace obrátí zlovolně proti němu. aby jej potupil, snížil, připravil pro rozklad a pád. Lyrická jeho kniha, jakýsi výbojný objev v nejspodnějších šachtách úpadkového cítění, dosáhne státní ceny, ale tuto shrábne místo Vondrejce jeho potřeštěný překladatel do němčiny. Dramatická jeho báchorka, hlavní básnická kořist osudného pobytu na Moravě,octne se na Národním divadle jako pouhá pantomima, otevře mu na okamžik možnost, osvobodit se od erotických pout, aby hned jej tam vrhla zpět a ještě hloub. Poslední vidina obraznostiVondrejcovy, španělsko-maurské epos "Živý zvon s~víllský", přinese svému básníku sice na rozhraní života a smrti závěrečné opojení tvt'l.rčí, dává mu in extremis zapomenouti na bídu úpadku a chátrání tělesného, i mravního, avšak zároveň pronásleduje jej úzkostmi, zda nerozplyne se s unikajícím vědomím svého původce, zda snad není jen chorobným přeludem, zda jej přežije ... proto tak křečovitě svírají prsty umírajícího, mastné již křižmem, ilustrací geniálního kreslíře k tomuto eposu o obležení Alcalory. Než, tato trpká a dvojsmyslná sláva básnická jest vlastně lícem životní medaile Vondrejcovy; rub její modeloval osud v nejzlovolnější grotesce naturalistické. Z klasického filologa, kterému učitelé prorokovali akademickou budoucnost, klesne na politika studentských spolků, až konečně z velkého hnutí mládeže vychází jako kompromitovaný novinář. Žurnalistické povolání na Moravě, kde hledal rehabilitací a již již se domáhal opravdového veřejného poslání, opustí pro trapné nedorozumění v lásce zcela samovolně, aby v pražském deníku přijal ubohé místo korektora. Selžou všecky pokusy, vyšvihnouti se zase z korektora do redakce - a každý z nich zanechá jakousi zahanbující skvrnu v paměti Vondrejcově; posléze pak, zase vlastní vinou a v důsledku trapně pohoršlivého výjevu uprostřed literární bohémy, Antonín Vondrejc pozbývá i tohoto místa a zároveň s výpovědí z tiskárny dostává též výpověď ze života - smrtonosná chrlení krve se přihlašují. Kdykoliv Antonín Vondrejc prožívá některou další etapu své křížové pouti, která, jak sám ví, nevede na Golgotu, nýbrž kamsi na Hakeldama a kdykoliv znovu vyssává až do suchosti ch ut své houby, namočené do žluči a octa, vždy mu připadnou jako vzpomínkové drobty 115