věku, zároveň barbarsky pudovém i rozumově titanském, zápasí jiskra
božství s troudem opičáctví. Čapkova záliba v dějových i povahových
upř{lišenostech, jeho karikaturní sklon, jeho dar výstřední grotesky
nejsou pouhými prostředky slohovými, jimiž myslivý umělec překonává
studenou trpnost metody naturalistkké; toť zároveň umělecké
důsledky jeho názoru na svět· i na osud.

Řeknu hned: K. M. Čapek.Chod pohlíží na svět a osud pesimisticky,
a tento pesimism jest tím černější, čím jest v něm méně vznešeného
patosu a tragických postojů. Nazval bych jej pesimismem
tragikomickým.

Hle, člověče, jenž jsi vznikl tím, že boží dech oživil žmolec
pozemského bláta - praví tento zahořklý Kazatel s posměšným tahem kolem
rozhorlených úst - můžeš vzlétnout až kamsi k nebesům: metafysické
jasnozření, umělecký sen, vědecká koncepceJ jsou ti přisouzeny jako
cíl. Leť si, leť, jenom nezapomínej, že nedoletíš; před samým cílem
přivěsí se ti jako závaží na nohy existenční bída a pudová úzkost tvého
podmíněného pozemšťanství. Budeš se střemhlav řítiti k zemi, a aby
sis vypil svůj kalich žluči až na dno, nepozbudeš při tom nadobro vě·
domí, nýbrž při pádu budeš si stále připomínati, do jaké hloubky
klesáš. Snad tam dopadneš do měkkého ženina naručí a počneš pak
velebiti spojení s ženou jako jinou možnost přiblížení se k božskosti, ale
to co nazýváš eufemisticky láskou, není než ochočený chtíč, průhledná
šaráda smyslnosti, snaha o pohodlí, podobně jako za domnělým
přátelstvím skrývá se vlastně zakuklená závist, opatrné sokovství,
maskovaná nedůvěra. Usni v extasi a procitna, uvidíš seděti u svého lože
směšnost. Podívej se idealismu na dno a nalezneš tam samolibé
bláznovství. Hledej tragiku a zjistíš na konec, že se objevuje výlučně v
průvodu grotesky. Život není než marným a vysilujícím zápasem o smrt,
a smrt? Hrob obílený, který sic zdá' se zevnitř krásný, ale vnitř jest
pln kosti umrlčích a vší nečistoty.

Hořkou tu filosofii svého tragikomického pesimismu vtělil K. M.

Čapek-Chod posud nejúplněji do velkého pražského románu Hr urbina g,
kde však skoro svévolně umlčel sám prvky tragické, zdůrazniv s pří.
lišnou horlivostí, jak konec konců všecek život umělců i krasavic,
badatelů i sportovců, podnikatelů i dobrodruhů, milenek i podivínů
rozměkne v černavé, slizké a pohodlné bahno. Spisovateli samému,
který zde pracoval krajně objektivně, nemohlo tu dojista ujíti, že svou

113