vycházel z potřeb domova a že se k nim vždycky vracel. Bohudíky
neměl pouze české svědomí a českou uvědomělost, čím by vystačil
zrovna jen národní pedagogický rozumář. S úzkostlivou, ale i hrdou
a horoucí láskou k národu spojoval takřka pudový smysl pro vše, co
jest v kořenech i v dřeni české, co souhlasí s naší nejlepší tradicí a
má zároveň právo na budoucnost. Tato láska a tento pudový, smysl
vedly také pevně jeho ruku, když psal obě vroucí a nezapomenutelné
stati národní víry a síly, jd zůstanou vždy chloubou českého slova:
essay o Mikuláši Alšovi a symfonickou báseň vpróse "Smetanova Vlast."

(1918)