z podobných pohodlných ilusí. Z "Publikánů a hříšníků", kreslených
v úsečných zkratkách s reliefním přímo smyslem pro
karakterističnost, vane však zásada na pohled opačná; Jaroš vyjadřuje ji sám v
úvodním slově takto: "Nelíčil jsem svoje hříšníky jako pouhý černý
dav - chtěl jsem je vymalovat s kusem světla se světlejším koufem lidské
duše." Jestliže národně společenské invektivy Gammových statí a
feuilletonů namnoze prodšeny jsou oním palčivým poznáním ze "Slávy",
proudí tato světlá a laskavá jistota' "Publikánů a hříšníků" z většiny
jeho studií a článků věnovaných sociálním kladům. Najíti v posledním
ubožáku paprsek božské záře, vznítiti jej i v duši čtenáře dotud
necitelného aneb lhostejného, dovoditi, že p •. ávě s tímto údělem jasu třeba
řešiti otázku spravedlnosti mezi společenskými skupinami - toť
Gammova zásada a snaha ústřední. Proto mezi malíři všech národů a dob
staví nejvýše velkého čaroděje světla nikoliv jen hmotného, nýbrž také
mravně očistného, Rembrandta, proto uctívá celým srdcem
Dostojevského, z jehož románových tragédií bídy a zločinu, neřesti a zoufalství
line se tolik božského svitu; proto nedůvěřuje plně křesťanství, že
svého člověka a jeho cnost vychovává příliš v temnotách a pro
temnoty; proto čeká ozdravení z fysického úpadku lidstva hlavně od
přímého styku se sluncem, od koupele v něm, od dětinského zpřátelení
se s jeho životadárnou, věčně mladou milostí.

Gustav Jaroš věnoval záhy své publicistické schopnosti
realistickému křídlu moderního hnutí literárního v létech devadesátých; byl tu
(v "Čase" i v "České stráži") z novinářů nejschopnějších. To, co v něm
samém bylo nejopravdovějšího, krylo se s kulturními náklonnostmi a
snahami této kulturní družiny, jíž mimoděk oba svazečky "Brázdy"
stavějí čestný památník. Čistě realistický jest Gammův odpor k
formalismu a k rozkošnictví v krasovědě i umění, jeho živý zájem
sociální a jeho trvalé zaujetí étické; po realisticku dívá se tento
obdivovatel myšlenkové Anglie a slovesného Ruska na literaturu, umění
i vědu jako na společenskou záležitost národního svědomí; starý
realismus hlásí se i z Gammova bezohledně kritického tónu nelekajícího
se rány, který způsoboval bolest často, když chtěl hojiti a léčiti.
Gamma připomíná si v "Brázdě" sám tuto niternou solidárnost
realistickou, a nelze bez pohnutí čísti jeho památnou stať "Novinář" kde celý,
zralý muž účtuje se svým životním působením, a to se skromností, již
ukládají vysoké, nedosažené cíle, zároveň však se sebevědomím, k
ja
108