uvědomuje si sám - a mysllm dokonce. že velmi rád - jak jeho
mravní a společenský názor příčí se mínění v Čechách obecnému a
jmenovitě jak jest nesrovnatelný s běžným současným úsilím o hos~
podářský rozkvět. o národní zbohatnutí, o výrobu nových potřeb a
prostředků k jejich ukájení - až svéhlavě však zastává svůj spole~
čenský simplismus. svou morálku sekty mravně dokonalé, ale z ostat~
ního světa vyloučené. svou étiku prostě neuskutečnitelnou na
křižovatce střední Evropy. Hospodářští a společenští kritikové, kteří vidí
skutečnost mnohem složitěji, dovodí dojista absurdnost nejednoho
tvrzení Gammova, budou-li se jeho temperamentními a neohroženými
vývody vůbec zabývati. Nebudou-li však. projeví jen znovu, že dívají
se na český život kuse a neúplně, neboť závažnou sociální skutečností
jest také mravní hlas. jenž z plnosti přesvědčení protestuje a to
důsledně a zásadně proti hmotným skutečnostem dotud převládajícím.

Pro vzdělaného čtenáře není ovšem ani na okamžik tajemstvím. že
zásady Jarošovy nevyskočily jako ozbrojená .Pallas Athene z hlavy
spisovatelovy. nýbrž že jsou spíše skladným zpracováním anglických,
ruských i severských myšlenek o sociálním. mravním i estetickém
obrození a omlazení úpadkové Evropy kapitalistické. a že český
myslitel je zároveň zcelil a pronikavě přizpůsobil národním potřebám
domácím. Virtuální zdroje Jarošova myšlení byly již jinde vytčeny, a
autor sám naznačil je ostatně v "Brázdě" sám nejednou nápovědí.
Mně vábí zde spíše ukázati. kolik nejvlastnějšího obsahu osobního
vnesl Gustav Jaroš do svých zásad a zároveň jak těsně souvisí s kul~
turně kritickou družinou. jejímž po léta byl vítaným a horlivým
mluvčím.

Odmlčev se jako beletrista velmi záhy a věnovav nejlepší léta
kulturnímu novinářství. zavinil spisovatel "Brázdy" sám. že pro Gammu
bude zapomenuto na Gustava Jaroše t. j. pro kritického publicistu na
básníka a povídkáře. Nemyslím, že právem. Jak pokus o básnickou
povídku s burleskními jednotlivostmi a se širokým rámcem
výpravným "Sláva", tak sbírka črt a povídek ze všedního života pražského
"Publikáni a hříšníci" (obě z roku 1891) mají čestné místo ve vývoji
realistického slohu českého. V literární, hořké selance z národního
obrození shledávám již karakteristický sklon Jarošův hledati příliš
lidskou malichernost a marnost právě za hromadnými zjevy, jež se
0věšují lesklými fábory vznešené ideovosti: život trpce a zdravě vyvádí

107