Není a nechce býti odbornická, ba naopak: opovrhuje zcela nepokrytě uměleckými odborníky v kritice. Metodický rozbor uměleckého díla protiví se Gustavu Jarošovi jako vědecké jeho za.řazení do vývojové řady nebo určování vlivl'l. dějinných zúčastněných při jeho vzniku - podle Gammova soudu všecka věda o umění, otrávená jednostranným intelektualismem, kalí radost a plnost uměleckého vnímání a zabraňuje, aby umělecké dílo přešlo platnou a obrodnou součástkou do života. V tomto důsledném názoru uměleckého vitalisty nelze nevítati zdravé reakce proti jednostrannostem čiře rozumového odbornictví, pohřešujíciho často nadobro skutečné umělecké citlivosti a citovosti, ale přece přiznal bych mu spíše jen hodnotu protijedu. Právě metodický rozbor díla odhaluje v něm často nové jemné, dotud utajené rysy, nedostupné pohledu diletantovu, byť sebe láskyplnějšímu, a pronikáme-li k historickým kořenům a k dějinné souvislosti uměleckých výtvor-ti, doplňujeme si jejich působení estetické posilujícím a obrozujícím působením osobnosti jeho tvůrce; nemluvím tu ani o bezpečnosti, kterou nám dává důkladné věcné ověření dojmu, nechť jakkoliv mocného. Druhým význačným rysem Gammovy umělecké kritiky jest její zásadní odpor ke všemu estetickému formalismu, který kriterium umění spatřuje hlavně, ba snad vůbec v jeho výrazu, míně zároveň, že formou se v~čerpává prapodstata umění, bezúčelná, nezávazná, rozkošnická hravost, vykrašlující a takřka pozlacující život. Zde protestuje náš důsledný ruskinovec co nejrozhodněji: Umění není hrou, nýbrž vážnou záležitostí života; jeho forma jest pouze smyslovou a názornou značkou jeho obsahu; tvoření umělcovo, které jest vlastně zvláštním druhem sociální práce, slouží životu a spadá proto také do oblasti étické; vše v umění jest závažné, důsažné, odpovědné. Proto kritika umělecká jest Gustavu Jarošovi souznačna s kritikou života. Ptá se vždy, jak to zvlášť určitě vyjádřil v zásadní stati o Mt