ložení. a tak mínil T. G. Masaryk dospěti od individuální analysy jed~
notHvých básníků k psychologii skupinové - podařilo se mu na pl'.
skvěle odlišiti titanism německý od titanismu francouzského. Jaká
škoda. že nebyl zúplna uskutečněn cyklický plán této typologie. nad
nějž si česká kritika sotva kdy vztyčila smělejšího. a že se Byronovi.
Dostojevskému a Krasiňskému nedostalo výkladu, jakému podrobil
Masaryk Musseta a jeho následovníky, neb německé titaniky od Goetha
po R. Wagnera a G. Hauptmanna 1 Drobnohledné. trpělivé kritice, jež
nečiní předčasných závěrů a úzkostlivě se varuje odvážného genera~
lisování. může naučiti universitní seminář a snažlivý sebecvik; za to
z milosti boží se rodí a za výjimečných kulturních podmínek dozrává
kritik dalekozraký. jemuž empirické poznání jednotlivin tuhne v mo~
numentální typ a jenž. orientován na velkých představitelích. přehlíží
celou dobou i veškeren život národní. Občas se dojista mýlí. překres~
luje rád. nedbá odstínU a spojovacích členů. slohové jemnosti mu u~
cházejí. a slovesná díla, nazíraná jako pouhý znak, pozbývají pod jeho
pohledem druhdy své individuálnl jedinečnosti; ano. odborník by u~
vedl snad celou řadu dalších nedostatků makroskopického kritika.
Ale snad právě u něho nejčastěji. ne-li výhradně. se kritika teprve
stává inspirátorkou kulturní a tvůrkyní nových životních hodnot - a
v tom smyslu třeba Masarykovo jméno přiřaditi k Bělinskému. Tai~
novi a Carlylovi.

Že toto jest jeho nejvlastnější metodou kritickou. dokázal Tomáš G.

Masaryk také tehdy, kdyŽ literárního rozboru použil vydatně za po~
můcku, aby si odpověděl druhou neodbytnou otázku svého mravního
svědomí: jaký smysl a cíl má mé češství 1 kterým směrem se ubírá a
tíhne vývoj českého národa 1 lak naše národní dějiny a naše duchovní
kultura vyhovují mé potřebě žíti v Bohu a skrze Boha pro společnost
mých bližních 1 Kde si hlavní Masarykův učitel Fr. Palacký řešil pro~
blém cestou historickou, tam k němu Tomáš G. Masaryk, pro nějž nej~
naléhavější dějiny evropské se počínají francouzskou revolucí, k němu
přistupuje analysou národního obrození. které mu není než pokrač~
váním husovské a českobratrské reformace. Nevypráví jeho dějin, ač~
koliv ve velkých rysech postihuje jeho rytmickou zákonnost; nesvádí
jednotlivých zjevů na jejich složky. třebaže si pozorně všímá české
souvislosti s cizími směry II proudy; nezdržuje se Výkladem slohu a
forem, kde nejsou zároveň ukazateli myšlenkového napětí - toto vše

102