horlením vědomě stranickým. Smysl filosofův pro kulturní důsažnost
rozbíraných zjevů zmohutněl a propůjčoval i referátům o jednotlivých
knihách perspektivické hloubky, která samého posuzovatele
naplňo.vala oprávněnou pýchou.Básníci a spisovatelé, čtoucí tyto úvahy kritika
velmi málo shovívavého, ale tím nabádavějšího, nemohli se dojista,
byli-li jen poněkud spravedliví, zprostiti dojmu, že T. G. Masaryk,
věren zásadám, hlásaným záhy po vstupu na českou půdu v "Studiu děl
básnických", přisuzuje slovesnému umění vysoké místo v kultuře a že
ve shodě s tím ukládá každému básnickému tvůrci velké povinnosti
ůmělecké i přísnou odpovědnost mravní; mnozí z nich však čtli s
pohoršením mezi řádky, jako by podle Masaryka příslušelo kritice
místo ještě vyšší a jako by její představitelé byli nadáni snad většími
právy a pověřeni vznešenějším posláním než sami poetové. Tehdy se
utvrdila legenda, že Masaryku kritikovi je souzení a odsuzování
samoúčelnou radostí, legenda mylná již proto, že každému opravdovému
kritikovi temení tato dvojí činnost z utrpení, z nenaplněné touhy po
dokonalosti a z bolestného úsilí o nejvyšší poctivost. Bylo potřeb!
několika let a několika přímo klasických děl kritického umění
Masarykova, aby tato malodušná legenda byla nadobro rozmetána.

Tehdy, uprostřed bojů o Hálka, bylo patrno kde komu, co
pronikavější duchové uhodli již za ranních červánků českého realismu, že
Masarykova kritika literární jest v podstatě a v kořenech jiná, než
všecka dotavadní kritika v Čechách. Zdůrazňujíc velmi rozhodně
kriteria obsahová a vykládajíc básnický výraz slovesných děl jako
odvozený důsledek jejich organismu myšlenkového, čelila zcela zřejmě
onomu kritické~u formalismu, jejž po Durdíkovi a Kosinovi převzali
a zpopularisovali kritikové z "Osvěty" - proti této skupině stál T.G.
Masaryk s otevřeným hledím od příchodu do Prahy. Avšak
nepřiznával se ani k historicky klidnému a geneticky shovívavému výklltdu
literatury a literátů, jejž po nábězích V. B. Nebeského někteří z prvních
jeho žáků uvedli v soustavu: nestačilo mu vykládat, chtěl soudit;
věřil pevně ve vývoj, leč pro jeho dovršený a uzavřený úsek nemínil
nezasahati do vývoje příštího; jsa lhostejen ke spisovatelům, kteří jsou
pouze nositeli minulosti, vracel se neustále k básníkům, již třeba
desítiletí po smrti zůstávají děiníky zítřkd. Než, od ničeho nedělila
kritika Masaryka tak hluboká propast zásadní, jako od metody, kterou
právě tehdy Jaroslav Vrchlický za silného francouzského vlivu
pře"
99