řaďovány tomu, co u zdravého národa nesmí nikdy "ldesnouti na
vrátkou hodnotu, jsouc vždy nezbytnou, první a poslední oporou morální
síly a pravého života."

Svůj boj proti českému maloměšťáctví a domácí zotročHosti, proti
samovolné gamanisacia kulturnímu porušťování se, proti prázdné
frási a pedantickému kritikaření Jan LierzahájH žertem, vtipem a hrou,
avšak postupně jeho t6n přísněl a drsněl, lehká satira ustupovala
přímé invektivě, rozmar feui1letonistův se ztrácel v rozhorlení národního
karatele. Jeho jiskrné rakety nepřestávaly sice čtenářů baviti, ale
občas pálily velmi citelně. Bujará mladost, Jejíž posměch nikdy
nepřestává býti smíchem, přešuměla, a mužná léta, v plném uvědoměni
národně kulturního poslání, zvážněla. Značeny jménem či šifrou Jana
Liera přestaly pod čarou vycházeti causerie, a jejich místo zaujaly
buď výchovné a výstražné epištoly o věcech obecného vkusu a
svědomí, nebo kritické studie o umění.

Dobrou polovici knižního souboru Lierových feui1letonů vyplňují
jeho divadelní a výtvarné poznámky a úvahy, jak se mu na okraji
prakse kritické, v níž neustal ani později, nashromáždHy za léta.
Propracované rozbory jednotlivých uměleckých děl a celistvé podobizny
tvůrčích osobností zastoupeny jsou mnohem skrovněji a nevynikají
nad průměr: jsa duchaplný v jednotlivých postřezích a břitký v
detailních soudech, neměl Jan Lier zvláštního štěstí ani v analytickém
postupu soustavném ani ve skladné karakteristice. Za to obecné
reflekse Lierovy o uměleckých otázkách při veškeré aforističnosti ve
výrazu a časové nahodilosti podle podnětů příležitostných nepozbyly ani
po létech poutavosti, neboť zrcadlí stejně věrně názory pisatelovy jako
průměrný soud českého vzdělanstva o umění v letech osmdesátých.

Divadelní a výtvarný referát vedl s Lierem současně jeho učitel Jan
Neruda, jenž se odmlčel však při otevření Národního divadla a při
přesídlení uměleckých výstav ze Žofínského ostrova do Rudolfina, též
kritická činnost Miroslava Tyrše spadá přibližně v touž dobu jako
Lierovy výtvarnické feui1letony; skutečně Lierovo vývojové místo v
dějinách české umělecké kritiky jest v blízkosti obou těchto mužů. Ve
shodě s nimi vyvozoval z drobné zkušenosti referentské všeobecné
závěry o povaze dramatu a divadla, o podmínkách a zákonech
výtvarného tvoření, o vztazích umění domácího k cizině - byl však méně
doktrinářský než krasovědec z povolání M. Tyrš, ale též méně časově

84