záhadných a varovných poznámek ke zjevům v naší veřejnosti v
posledním svazku svých "Feumetonů" nadarmo kocourkoviádami.

Dvojí sklon českých Přeloučanů dráždil Líerovu ironii a satiru
vytrvale, dvojí výraz otrocké nedůvěry v sebe sama a nemužné pokory před
domnělou velikostí cizí, dvojí závislost duševní a mravní,zněmči1ost
našeho domácího soukromí a bezmezné nadšení pro vše ruské ve
vlasteneckých projevech veřejných. Líer měl vrozenou a zásadnínechut k
německé povaze a vzdělanosti a netajil se nikdy svým promyšleným podP
vem pro Francii vyvěrajícím z příbuzného naturelu, jenž byl
jasný,logický, lehký a vtipný; stejně nepokrytě pohrdal tendenční vědou naŠich
sousedů jako jejich odtažitou a matnou krasovědou, jejich dekoračním
nevkusem jako citlivůstkářstvím a prázdným patosem jejich
truchloher, nasládlostí jejich rodinného ideálu jako samolibým sebevědomím
německé politiky. I když byl chvílemi jednostranný, ba nespravedlivý
v této důsledné germanofobii, sledoval poctivě politicko-kulturní směr
hodnoty ozdravující. Neznal však naprosto shovívavosti tam, kde vlastní
krajané a rodáci dobrovolně vstupovali do cizího jha, zvláště
projevovali-li při tom pošetilý názor, jakoby němčení bylo nějakým
stupněm k světovosti a kultuře: stopoval a pronásledoval znaky takové
samovolné germanisace v drobnostech všedního života i v novinářství,
v umělecké teorii i ve vědecké prak si a nastavoval stejně nelítostné
zrcadlo nohsledům malířské školy mnichovské jako počestným
maloměšťákům, nořícím se v dvojjazyčném kroužku čtenářském do
nedostižné hloubky německých novin a rodinných časopisů.

Tyto pošklebky a nájezdy mohly by býti podepsány jménem
Svatopluka Čecha, kdyby jim bylo vzato trochu žluče a přidáno trochu
dobrodušnosti, naopak působí jiné polemické projevy Lierovy jako by
přímo mířily proti Čechovu postupu novinářskému a básnickému.
Západnický lumírovec Líer ohražoval se velmi rozhodně proti slovanství
a rusofilství, jak je zvláště pěstovala strana mladočeská a spíše byl
posilován než odstrašován vědomím, že se tím ocitá v příkrém odporu
s většinou vzdělanstva českého. Nadšený podiv a zbožná úcta ke všemu,
co přichází k nám ze slovanského východu, dráždily Líera
mnohonásobně; jeho rozumová a kritická střízlivosfvětřila tu panství
sentimentality, jeho nepatetické smýšlení odsuzovalo frási, která zde bujela,
hlavně však hrdý smysl pro vnitřní samostatnost národa tušil
nebezpečí v tom, jestliže příliš ochotně a samozřejmě byla uznávána a
při
81