polečenskou kroniku mění v kroniku uměleckou a přechází ve vtipný,
ale závažný soudcQvský úřad o divadle a výtvarnictví.

Nejstarší Lierovy besídky, psané svěžím perem dvacetpětiletého
literáta, nezaprou silného vlivu Nerudova. Jsou to časové a saisonní
rozhovory o náladách a zábavách vánočních, sylvestrovských a
masopustních, drobné klepy z plesů a promenády, lehounké žerty taneční
a svatební, v nichž půvabně a často rozpustile naladěný pisatel pohrává
s čtenářem i se sebou samým, vtipkuje a posmívá se jakoby v důvěrné
rozmluvě a posléze rozfukuje vlastní nezávazné nápady jako modrý
dým vonné papirosy.]ádrem jest jako u Nerudy společenská kronika
pražská syté místní barvy, leckdy i s narážkami a obrazy,
srozumitelnými jen Pražanům; kulturně dějinná přízdoba, anekdotické
starožitnictví, arabesky přísloví a pořekadel ovíjejí girlandovitě hlavní
téma, jež však Lier sleduje soustředěněji než jeho učitel. Častěji než
u Nerudy zařazeny jsou mezi volné causerie u něho malé humoresky
nevelkého sice děje, ale přece s pevnější nití výpravnou: někdy vznikly
ze vtipné redakce vzpomínkových drobtů na př. v lehkoduché besídce
o studentských prázdninách; jindy přiodívají maličkým příběhem
komickou postavičku z ulice, do níž se takřka vtělila módní pošetilost
tak ve hříčce" Ve Ikono ční svrchník" ; s oblibou uvádějí v zábavný
konflikt spisovatelovo ironicky a světácky povýšené já a příslovečné
maloměšťáctví našeho neprobudilého venkova, což se zvláště podařilo v
lehce humoristické "Studii o studiích" a v řízné satiře "Lese -
Beseda". Těchto prostředků slohových užíval pod čarou rád také
Svatopluk Čech, a na něj dlužno vzpomenouti též, jestliže důmyslná
vynalézavost Lierova si pro mravokárný feui1leton vytváří buď průhlednou
fabuli jinotajitelné báchorky jako v persif1áži prostoduchého a
zpátečnického tradicionalismu českého "Vlastenecký čin", nebo nevinnou
mystifikaci jako v zahanbující kronice cizincových zkušenosti
pražských, nadepsané posměšně" Talmový řetěz".

Ale pouze forma jest čechovská ; duch mladistvých těchto causerií
Lierových jest úplně z rodu Nerudova. Světácký a labužnický způsob
galantního a často prostořekého besedování o věcech módy a lásky,
dobývačný a hned zase ironicky shovívavý tón hovoru s ženami a o
ženách, spisovateli nepostrádatelných, radostné požitkářství uprostřed
společnosti zbytečné puritánské připomínají co chvíli Nerudovo
rozmarné garconství. Souvislost však jest hlubší: jako Neruda i Jan Lier

79