lidské, vyváděti jej z bludd služebnosti a nemužné pokory a posilovati
jeho vnitřní statečnost oblíbeným svým poukazem k souvislosti s
ostatním Slovanstvem - pak odkládul zpravidla hru žertu a rozmaru i
rozhodoval se a napomínal s ryzím nadšením čechovským. Byly-li
nejčetnější z jeho besídek přizpdsobenými arabeskami a humoreskami,
značily-li některé jeho causerie obdobu k veršovaným báchorkám,
tajily-li se za cestopisnými črtami náběhy k básnickým povídkám
byronským, jsou tyto feuil1etony doprovodem Čechovy politické lyriky
- ve všecl~ případech feuil1etonista jest podřízen u Svatopluka Čecha
básníkovi, jejž doplňuje a vykládá.

Jan Lier, o šest let Svatopluka Čecha mladší, počítal se podle
společenských stykd i podle uměleckých zásad k jinému pokolení než tento
Nerudův žák ve feuilletoně a protinožec ve způsobě básnickém. Velmi
záhy po úspěšných svých počátcích v povídce, v causerii i v kritice
stal se Lier přední osobností mezi zastanci světoobčanství z
"Lumíra" Sládkova, hotov vždy napadnouti říznou polemikou odpdrce
tohoto směru a obhájiti estetické i kulturní názory básnických svých
druhd promyšlenou úvahou kritickou. Vystoupiv se záštitou
Nerudovou jako feui1letonista v "Národních listech", Jan Lier přešel záhy
s pravidelnou kronikou svou do konservativního "Pokroku", kdež dosti
dlouho vytrval. Prodělal tak opačnou dráhu než Svatopluk Čech, což
jest pro oba stejně příznačné: pravým forem svobodomyslného
demokrata a slavjanofilského nadšence, nikdy nepropouštějícího se zřetele
politickou výchovu svého čtenářstva, ovšem nemohl býti deník
staročeské strany, kde naopak zcela spokojen prodléval politicky bezbarvý
estét, jenž pracovalo vzdělání vkusu a taktu svého obecenstva a
nejraději osvětloval šedivou pustinu domácího života světlem vrženým
skrze ddmyslně vybroušený hranol umění. Z dvanáctileté své žně
kronikářské uspořádal Jan Lier v létech 1885-1889 v Šimáčkově
"Kabinetní knihovně" trojdílný výbor, odlišiv - jinak než Svatopluk Čech
- zcela určitě své causerie od prací povídkových, a přece jmenuje-li
se památná ta sbírka "Feuilletony". nevyčerpává název celého jejího
obsahu; správněji měla by slouti "Feuilletony a umělecké úvahy". A
hned možno ze zkratkové nápovědi naznačiti vývojovou čáru Lierova
feuilletonismu: postupně opouští těsné sousedství novely, zmírňuje
bujný rozmar causeristický, sršivou svou hravost stupňuje v dravou
satiru, rozhoduje se až útočně v otázkách vkusu a nevkusu, až posléze

78