JA.N LIER
FEUILLETONISTA.
V sedmdesátých létech přihlašují se dva mladí umělci slovesní za
pokračovatele a dědice Nerudova umění feuil1etonistického, Sva~
topluk Čech a Jan Lier; každý z nich osvojil si jinou stránku složitého
a mnohostranného mistra. Svatopluk Čech, jenž počal psáti ještě v stu~
dentských létech rozmarné besídky pod čáru staročeského "Pokroku"
a později několikráte zastával v "Národních listech" úkol
pravidelného feuil1etonisty, i pod čarou denního listu zůstával věren ~né oblasti,
drobné prósy, kterou přesně a šťastně vyznačil názvem své proslulé
čtyřdílné sbírky, "povídkám, arabeskám a humoreskám". Rád kuklil
satirické a kárné své úvahy do formy půvabné a hravé báchorky; zhusta
zaokrouhloval časové obrázky českého maloměšťáctví a domácí
neuvědomělosti v žertovné povídkové příběhy s typickou postavičkou
bláhovcc neb zvrácence v popředí; často a pravidelně se zdarem vynalézal
pro parodii či karikaturu fantastický rámec, jenž sám o sobě bavil
čtenáře. Na rozdíl od sršivého Jana Nerudy, těkajícího zálibně od před~
mětu na předmět a těšícího se z barevné souhry umně skládaných
kaménků mosaikových, soustřeďoval se Svatopluk Čech pravidelně k
základnímu tématu, osvětluje je s několika stran a vyčerpávaje různé
jeho možnosti; nedbal vůbec o knižní pomůcky a nezatěžoval nikdy
svých causerií, jež byly spíše žerty hravými než dravými, ani
slovesnými doklady ani kulturními vzpomínkami. Netkvěl také, syn venkova
a toužný vězeň městských zdí, při svých besídkách zdaleka tak na
pražské půdě, jako tvůrce místního feui11etonu pražského, naopak,
kdekoliv se naskytla příležitost, zalétal též v causeriích svých
vzpomínkami a touhou do venkovských zátiší, jež mu nepřestávala býti
milými, i když se dobrodušně posmíval jejich uzoučkému obzoru,
starodávným předsudkům, vážně se tvářícím titěrnostem. Tu uvolňoval
v sobě besídkář básníka, který ozýval se nejsilnější lyrickou
kantilénou v překrásných feuil1etonech cestopisných, jejichž svěží a vonné
barvy krajinářské nevybledly podnes, připomínajíce čtenáři, jak
okříval a šťastně dýchal zrazený idylik na kvetoucích prsech přírody `
čím mu pak byla všecka ku1tura dějin i přítomnosti, jejíž sledování
Nerudu nikdy neunavilo? Zcela svorně vyznával však Svatopluk Čech
s Janem Nerudou, že cíl feuil1etonu v denním listě jest vyšší než pouhá
zábava čtenářova. Snažil se vychovávati jeho uvědomění národní i

77