Kdekoliv Zeyer promlouvá o záhadách lidského bytí, vždy se ozve
jeho bezpečný idealism věřící duše, pro niž zlomen jest osten smrti a
proto ranám osudu odpovídá klidně s mravní statečností; chtějíc se
povznésti nad prchavost a nejistotu individuální, touží po nekonečném
jsoucnu, po Absolutnu, po Bohu. Ale jako v korespondenci s K. Svět~
lou neobléká se ani zde tato náboženskost, ryze citová a etická, nikoli
však rozumová, v roucho určité konfese, byť i pojaté co nejšíře; setká~
me se se složkami náboženské filosofie indické; promlouvá k nám
místy horoucí láska k spasitelské osobě Kristově, překvapí jednou do~
konce pohanský názvuk pravé řecké příchuti. Náboženství Zeyerovo
jeví se také tuto především, živým idealismem básnickým, nadaným
tvořivou schopností netoliko uměleckou, ale zároveň mravní. A proto
dovedl býti Julius Zeyer takovým přítelem tomu, koho uzavřel do svého
velikého srdce.

Ze vrozené diskretnosti rytířské své bytosti tázával se Julius Z~yer
sebe sama, když někoho i z důvěrných přátel stihlo osudové neštěstí,
zda má právo "přihlásiti se oním posunkem sympatie lidské, který mi~
moděk se hlásí a jen bolný úsměv vzbouzet mtlže nad svou
bezmocností." A přece sotva kdo uměl těšiti tak jako právě on.

Tráva zarovnala hroby, a čas dávno odňal palčivou bolest vzpomínce
těch, nad jejichž odchodem Julius Zeyer utěšoval, a hle: posun jeho
krásných bílých rukou, z nichž jedna podpírá klesající tělo a druhá
ukazuje s měkkou jistotou k nebestlm, ptlsohí ještě dnes jako po~
žehnání. (1919)