náři patrna. Zde i onde rozmlouvá poeta s básnířkou, k níž vedle osob~
ního přátelství jej poutá upřímný zájem literární; ale oslavoval~li
v Karolíně Světlé klasickou mistryni, jíž "líbal s úctou tu ruku, která
náš ubohý, kleslý v neštěstí lid tak královsky štědře obdařila nehy~
noucím bohatstvím", pozdravoval v mladistvé debutantce R. Jesenské
nezkušenou uměleckou duši hlubokého citového zdroje, která teprve
hledala nejen úspěch, ale především svůj osobitý tón v poesii. V obou
korespondencích vystupuje Julius Zeyer jako těšitel, který přítelkyně
sražené ztrátou milovaných bytostí pozvedal, vyváděl z hlubokého a
černého zoufalství, učil věřiti, doufati. dále žíti, a po oboukráte tato
přátelská soustrast byla zároveň školou náboženského zasvěcení a
posvěcení, jehož bledá svatozář mlnně se střela na hloubavém čele po~
korného vyprávěče "Trojích pamětí Víta Choráze"; leč kdežto Karoli~
na Světlá přijímala útěšná a posvátná slova horlivého mystagoga s re~
voltující pochybovačností, poddávala se jim úponkovitá duše Růženy
Jesenské s důvěřivou ochotou. A posléze: životní soumrak rozprostírá
mlčelivé své závoje nad oběma sbírkami dopisů: Karolině Světlé pře~
stal Julius Zeyer psáti několik měsíců před jejím skonem, a rovněž
smrt to byla, jež tři měsíce před odchodem na věčnost učinila konec
Zeyerově korespondenci s Růženou Jesenskou. Nebuďme
nespravedlivi: smrt nezasáhla do těchto listů pouze jako velká rušitelka, nýbrž
byla jim svou stále tušenou blízkostí také nejmocnější inspirací.

Jedenácte let, v nichž Julius Zeyer posílal tyto listy a pozdravy z
Paříže, Vodňan a Lužan mladé své přítelkyni. značí onu závěrečnou dobu
jeho vývoje, kdy dospěl lidsky i umělecky nejzávažnějších hodnot
svého osudu; jsouť díly, o nichž se jako o současných výtvorech ko~
respondence zmiňuje, "Jan Maria Plojhar", "Neklan", "Dům u tonoucí
hvězdy", a "Troje paměti Víta Choráze", tudíž epické a dramatické
básně, na nichž se zakládá Zeyerův nárok na nesmrtelnost. Z těžkých
chmur rodila se tato tragická díla Zeyerova: vodňanský samotář, no~
řící se po celé dny do teskného mlčení, cítil se nadobro opuštěn v
životě i literatuře; trpěl, že se mu staří přátelé odcizují, a že v kritice, na
divadle, ani mezi čtenáři nenachází ohlasu; byl odpuzován domácími
poměry literárními i politickými; děsil se, jak málo družných duší
nalézá čím dále v milované Praze, pokažené banausy; tulil se jako
skřivan sražený z oblak k "hnědé hroudě milé české země, která chléb mu
dává a někdy svým prachem ho přikryje."

74