V. Huga a lyrické filosofie G. Sandové a E. Quineta; byly tu jistě i
složky jiné, na př. jižní příroda, pohřížení se do antiky, soustavnější
zabývání se italskou renaissancí - jest však nesporno, že zcela nové
období u vývoji Vrchlického se počíná. Na sklonku pobytu v Livornu
píše dne 12. března 1876 o tom Vrchlický slova velmi významná. uA
přece doufám, že jsem to stále týž, jenž jednou zoufá nad člověkem,
by jásal nad lidstvem. Tol celé x mé poesie. Vím, že jednotlivec, že já
jsem pln pochyb a bolesti, pln mdloby a zápasu, ale věřím, že celek,
duch člověka je nezměněný, vždy k výši světla tíhnoucí."

Obrat, který u básníkti zpravidla nadchází daleko později, vykoupen
těžkými zkušenostmi života i poznání a zaplacen dlouhými krisemi
skepse a pesimismu, přivoděn byl u Jaroslava Vrchlického již před
rokem čtyřiadvacátým. Bylo skutečně naprostým požehnáním, že se to
stalo tak urychleně, že mocný vliv cizí odvedl tak předčasně
básníkamyslitele od sráz ti, na nichž hnízdí orli pravé tragiky, že dualism
dobra a zla roztál mu příliš záhy ve vykupitelském úsměvu
zbožňované přítelkyně? Není sporu, že v dalším vývoji Vrchlického se
opětovně objevily následky tohoto urychleného převratu a že nebyly
vždycky blahodárné; optimism příliš pohodlný pomáhal mu snadně
přes problémy nejsložitější; povolná syntesa, značíc{ zjednodušení a
tím i ochuzení života, klenula se mu nad protiklady nesmířitelnými;
oblast vlastního tragična, jejímž principem jest dualistické pojetí
světa, zl1stala mu vlastně nedostupna a to především v básních
dramatických.

Bylo by však nespravedlivo k velké inspiratorce mladosti Jaroslava
Vrchlického, kdybychom s přízvukem výčitky přisuzovali vinu
především jí, která jen v nezištném a obětavém přátelství zahrnovala svého
vyvoleného miláčka obdivem a vyváděla jej z názoru pesimistického.
Zde, ocitajíce se na konci památné korespondence dvou stejně
výjimečných duchti a srdcí, chceme se jen zamysliti nad bolestnou
záhadou společenství lidského. I do dtivěrného setkání bytostí, které se
navzájem staly doplňkem, požehnáním, štěstím a takřka hledaly se ve
vesmíru, aby, našedše se, teprve plně rozkvetly a vydaly bohaté ovoce,
přimíšen jest prvek viny, podobné prvotnému hříchu z věrouky
církevní. Snad každá z nich sama o sobě, ubírajíc se k srázné dokonalosti
po cestě přísné jedinosti, nesouc tíhu stoupání a slávu výšinného
rozhledu vlastní, krajně napiatou silou dospěla by výše, přibližujíc se
ab
72