lát naší krátkozrakosti v posuzování Vás a kteří bezpochyby se budou
proviňovat geniům svým týmž způsobem" (str. 170).

Mohl mladý básník, který vedle chvil opojeného titanismu stejně
dobře znal hodiny skleslé nedůvěry ve vlastní sílu a originálnost a
který často oslovoval vůdčí duchy v poesii zajíkavým hlasem epigona,
očekávati více? Leč dostalo se mu také toho. Po přečtení poněkud
temné a beztvárné improvisace "Dědicu svatého Gráh", psala mu
Podlipská: "V Shakespearu jen obdivuji se dosažení toho u
všestranném pojímání lid,ské povahy, z nížto vybírá, jak by ji v prisma
rozkládal, jeden typus za druhým. Podobnou určitost vidím u Vás a
neostýchám se říci, podobnou velikost" (sír. 156); když po návratu
Vrchlického do Prahy přečetla znovu všecky jeho básl:ě a zároveň lépe
poznala jeho osobní povahu, které se nepodivovala méně ncž jeho
tvoření uměleckému, vyznala dokonce: "Chtěla jsem Vám už jednou psát
do Livorna, že se mi snoublte na mysli s Ježíšem, jak jsem si ho ještě
v dětských snech představovala. Jest to táž jemnost, ten zápal, táž
hrozná, neúprosná opravdovost" (str. 228).

Jakou mravní kázní musil by býti vyzl'Tojen mladý umělec, zápasící
ještě o výraz a o uznání, aby odolal pokušení, které tu přisiupovalo
k němu v obdivném hlase přítelkyně uctívané až k zbožňování? Jak
musila by v jeho nitru býti ovládána ctižádost lidská, která dychtí po
chvále a nadšenÍ, ctižádostí uměleckou, jež hledťl dokonalost a
bezvadnost a v básnickém úspěchu dosaženém spatřuje leda stupeň
vývoje k mistrovství? Jaroslavu Vrchlické:nu tato přísná odolnost od
přirozenosti chybt:la, a vlmc příliš dobře z jeho dalšího života, že
ochotně za bernou minci přijímal chválu od lidí. kteří povahou i
schopností sahali Sofii Podlipské sotva po kotníky.

V mladé korespondenci odvděčoval se přítelkyni obdobnými
poklonami, přirovnával ji nejc'l k Lenauovi a Sandové, ale i k Shelleyovi,
ba stavěl ji v lecčems i nad ně, velebil ji stejnou měrou jako básníka
i myslitele, leč neodmítal nikterak jejích superlativů.

Zde - a pravím to se stejnou rozvahou i rozhodností - dopustila
se Sofie Podlipská na uměleckém vývoji Vrchlického umy tragické.
Budiž slovo tragické podtrženo, neboť šlo skutečně o vážný konflikt
dramatický. Obdiv byl Vrchlickému v období italském nutným lékem,
měl-li být ozdraven a vykoupen ze záporů životních; obdiv tohoto
stupně vnikal jako jed do jeho bytosti a působil rozkladně. Již v
ko
70