našemu severu, tím více světel Vám rozžehnu cestou na přivítanou.
Budete-li s tesknotou vyhlížeti z vagonu při noční jízdě na pusté
stanice spoře osvětlené mezi lidi cizí a netečné, budete-li unaven
jednotvárností jízdy, myslete, že Vás tam vítá všude moje přání šťastného
návratu jako sbory bílých družiček s plným náručím svěžího kvítí."

Prvního dubna Vrchlický usedá na zpáteční pouti v Solnohradě, aby
se vyzpovídal ze svého nedočkavého spěchu do domova, k přítelkyni,
do jasu, jakým sejehouklidněnému srdci zjevuje budoucnost a
zakončuje svůj tiryvkovitý list významnou větou: "Na věčnost bych nyní
věřil, ncb věřím na Vás." Když se několik dnů na to v přítomnosii brdra
Bedřicha shledali, byli tak vzrušeni, že Vtchlický byl by nejraději
klesl přítelkyni k nohám, a Pod lipská pocítila až hořečnou závrať
blažcnosfi. Zťá se, že v Sofii POlnpsld náhle zakolísala její mravní
bezpečnost, která dotud se jistila, že ve vztahu není živlu erotického.

Při každodenním styku v Praze, který potrval do přestěhování
rodiny Podlipských na letní byt ve Ve1trusích, hledala pak prostředky,
jimiž by se ozbrojila proti tomuto nebezpečí: uvedla Vrchlického k
olšanskému hrobu mužovu, kde si významně a slavnostně podali ruce;
zahrnovala své obě děti do přátelského svazku s básníkem; snažila se
- v on1ylu, jenž nebyl bez tragických dťlsledků v dálejší budoucnosti

- aby všecko erotické fluidum bylo přeneseno na dceru; přijala s
po
vděkem Vrchlického plán stálé spolupráce duševní a zvláště slovesné
a vzájemného posuzování vlastních děl nových i starších; seznámila
se také s matkou a sestrami Frídovými a vedla je k něžnější pozornosti
vůči svému příteli, kterému ode dávna se nedostávalo pravého
rodinného tepla.

Poměr obou, v němž ničeho neproměnil ani pobyt Podlipských v
krásném parku podřipském, známém Vrchlickému z let dřívěj;';ích,
nabýval stále etičtější a čistší povahy; ubývalo-Ii za bezprostředního
styku v jasném světle denním blouznivosti, rostla pravdivá důvěra, a
místo lichocení, které za doby italské mělo leckdy příchut ne právě
příjemnou, dostavuje se u obou korespondentů vzájemné, ryzí poznáni.
V tiryvkovitém listě, psaném ve dnech 24. a 25. dubna 1876, v němž
Vrchlický také velice zřetelně rozlišuje přátelský cit od milostného
vznětu, čtou se přímá slova: "Chci, bychom si řekli všecko, bez bázně,
že se vzájemně urazíme; myslím, že jsem již tam, kde by i zneuznání
od Vás mně bylo sladkým dobrodiním; věřím, že Vy, jež dle vlastního

67