svou vděčnost Bohu za to, že se našli; jako u všech jemných bytostí
bylo u nich nadání vděčnosti mocně vyvinuto.

Již 16. ledna 1876 píše Podlipská překrásná slova: "Ano, příteli můj,
vážím si, ach, vážím, že mi bylo dopřáno s Vámi se setkat na té matné
života dráze, Setkavši se s Vámi, nemohu dosti se těšit, že nám bylo
souzeno vskutku se seznat, že jsme nepřešli lhostejně jeden kolem
druhého. Jak snadno by to bylo bývalo, jakým zázrakem je, že vlastně
se tak nestalo, že jsme nebloudili každý dále, dále životem každý se
svými otázkami na srdci, každý jimi až přetížen, každý sám na sebe
odkázán. Pak, až byl by odešel jeden z nás tam, odkud návratu není,
odkud neodpisujeme přátelům na nejvřelejší pozdravy jejich, pak byl
by druhý snad k sobě pravil s trpkými slzami nikdy nepochopenými:

Byla to duše příbuzná, šli jsme tak těsně kolem sebe, podali jsme si
ruce, ale cizota s nás přece nespadla. Jeť půda pozemská mrazľim vla~
stí, tak málo vřelosti prýští ze srdcí a která přece v plamen se rozžeh~
ne, bývá lhostejností rychle sfouknuta."

A Vrchlický odpovídá v listě následujícím: "Jaký to zázrak, jaké to
dobrodiní nebes, že jsem vás nepřešel v davu, že mně bylo dopřáno
poznati Vás nejen na desce Vašich knih, ale i vnitru Vaší duše. Oč
stal jsem se Vaším přátelstvím hlubším, zralejším! Oč trpělivěji jsem
snášel všecky neshody a malichernosti, jež. zabraňují nám povznésti
k čistému výsluní myšlenky!" O dva měsíce později vyznává, že musí
k přítelkyni mluviti, jako mluvil ve dnech svého dětství k Bohu a jak
mluví nyní jen k noci a poesii; v příštím.' dopise přirovnává inspirační
vijv Podlipské na své básnické tvoření (při skladbě "Maria
Aegyptiaca") ke vlivu moře; nedlouho potom volá již.po n/Ívratu z ltalie (dne
16. dubna 1876): "Vždyť jste to největší, co mi dopřál Bůh v celém žití!
Jsem nyní bohudík venku z těch převratů, z té nejistoty. Věřím na
východ, chci jíti k výsluní. Ale čím bych tam byl bez Vás. Jsem tak
svatě klidný. jako Yy. Dýchám jeden vzduch s. Vámi."

Právě tento návrat do Prahy objevil celou hloubku hvězdného přá~
telstvímezi Jaroslavem Vrchlickým a Sofií Pod lipskou.

Když počátkem března 1876 Sofie Podlipská obdržela bezpečné
zprávy, že se přítel strojí na cestu do vlasti, zazpívala mu tuto báseň
v pr6se na uvítanou: "Já vás už vítám, dítě požehnané, vzácné! Z kaž~
dé zahrady, z každého lesíka a z každé hory kvetoucí Halie budu Vás
vítat domů, až kolem pojedete. A čím více budete se blížiti chladnému

66