stí uctívané autorky a ač již z prvního setkání odnášel si mocný do~
jem a ač nikdy nezapomenul tehdejšího laskavého přijetí, přece v mla~
dické prostoduchosti byl poněkud zklamám, že mu Podlipská, na kte~
ré pozoroval tenkráte stopy únavy a roztržitosti, neotevřela rázem ce~
lého ducha svého. S. Podlipská vyznává, že byla by mladémunávštěv~
níku řekla hned napoprvé nejraději "bratře", ale že projev tak oká~
zalé sympatie potlačilo trpké, ač nesprávné pomyšlení, že si nesmělé~
mu příchozímu není ani ze svých spisů valně známa. JaroslavVrchlic-:
ký navštěvoval pak častěji i s bratrem Bedřichem novou dobrotivou
přítelkyni a když odJel do Italie, napsal jí po dvou měsících tamního
pobytu dne 8. srpna 1875 z Marana první dopis.

Z listů, posílaných strýci~knězi Antonínu Kolářovi a věrnému bratru
Bedřichovi, s nímž v době svých slovesných začátků se zjevoval tak
sdružen jako dvě hlavy na staré kameji řecké, částečně také z retro~
spektivních zmínek v korespondenci s Pod lipskou, z osobnostního
obsahu prvních dvou knih lyrických "Z hlubin" a "Sny o štěstí" mů~
žeme si nakresliti podobiznu Jaroslava Vrchlického před obdobím ital~
ským.

Zádumčivost leží nad samotářským jinochem jako temný mrak,
bránící paprskům slunečním v přístupu: ztrávil dětská léta mimo domov,
kde nebyly poměry utěšené, na faře strýcově a lnul ke knihám a k
rozvichřeným lesům jako k přátelům nejlepším; býval nespokojen na
školách, jejichž nauky nehověly mu ani tenkráte, když se obsahově při~
mykaly k jeho básnickým a historickým zájmům, a neprospíval tu
proto; čtení náboženské a německy ideologické vyhošťovalo jej ze sku~
tečného světa. Poslušen netoliko strýcova přání, ale i vlastních skl'\fiů
spiritualistických, vstoupil do semináře, ale pocit nevolnictví přinutil
jej záhy k vystoupení; oddával se, nehospodaře city, erotickým snům
o štěstí a nenacházel nikdy splnění; věnoval se studiu filosofickému
na universitě a trudil se vyhlídkou na veřejné povolání učitele
dějepisu, pro něž nenacházel v sobě ani chuti, ani vlohy.

V jeho lyrice, která však potud nemá osobitého rázu, přimykajíc se
jednak k domácí tradici školy Májové, jednak k pozdějšímu
sentimentálnímu romantismu německému, vlní se světobol ve všech temných
odstínech moře, rozbouřeného za soumraku: náladový spleen
stupňuje se chvílemi až k hořkosti života, nedůvěra v sebe zvrhá se l:asto
v zoufání nad lidstvem, touha titanského ducha,. který se děsí svých

59