vého a přechodného orientalismu nabízela jeho fantasii pověst Sen~ kowského, ale i to, co bychom snad měli nazvati antarovštinou, totiž exaltovanou víru v absolutnost a věčnost citu milostného; v této i v oné věci se po svém třicátém roce nadobro odromantičtil. Avšak líbezná pověst beduinská vepsala se tak hluboko v pamět Čechovu, že rád z ní ještě později čerpal přirovnání, vzpomínaje jednak na její barvitou nádheru vpravdě východní, jednak na kouzlo . lásky, vyzlacující ohnivými červánky její závěr. V nepříliš zdařilé kancelářské humoresce "Napoleon", po prvéoti~ štěné v "Květech" roku 1883, líčí (SS. XV, 214) vypravovatel advokát, kterak mu za konciplentské doby oslazoval nudu kancelářské služby pohled do zahrady, v níž se kmitHla vděkuplná dívčí postava dcery šéfovy, a karaktcrisuje svůj dojem rozpřcdeným a zálibným příměrem: "V báji beduinské vynořuje se před Antarem uprostřed pouště kouzelné, vzdušné město, oslňuje ho čarovnou svou nádherou jakoby utkanou z nachu a zlata jitřních oblaků, a když tam Antar vstupuje do tř~ytného paláce, nalézá v něm divukrásnou kněžku duchů; takto mihalo se přede mnou uprostřed kancelářského súchopáru báječné sídlo mého blouznění, a často pustiv uzdu oři fantasie, přimknuv oči ujížděl jsem do něho k milé, malé kněžně svých snů." Zde jeví se pověst o Antarovi prototypem obrazaého přeludu, jenž duši vytrhuje z pout všední skutečnosti; živel dekorativně malebný jest při tom zdůrazněn zvláště. Významnější jest jiná zmínka o Antarovi z doby nemnoho starší; čte se v památném přt~dzpěvu k "Slavii", uveřejněném po prvé ve "Květech" r.1882 (SS. VIII, 191). Apoteosa přítulné lásky českého srdce k matce Slavií dotýká se vzpomínkou jemně naznačující všech období životních, kdy myšlenka všeslovanská, obestřená mocným živlem ci~ tovým, básníka posilova1