Tannhiiuser, dobrý rytíř, zatouží z objetí a polibků své nesmrtelné
milenky po zemi tak i Antal' vzpomene si ne odolatelně na "dávný život.
zašlý svět". Sloha, v níž stručně a názorně, v barvě i pohybu, s velkou
silou působivé malebnosti básník podává syntesu Arabie a beduinství,
jest uměleckým vyvrcholením romance; nikdy před tím ani potom ne~
dovedl se zmocniti útokem tak zdařilým pitoreskní podstaty východu
jako ve slovech:

"Však náhle vplížilo se maní
do snivé duše vzpomínání
na dávný život, zašlý svět.

Na zlatou poušf, na bílé stany,
táborů opuštěných kouř,

na pštrosa let, na dívek džbány.
na šumné dlouhé karavany,
krvavých bitev slavnou bouř."

Antal' neodolá, opouští palác a našed oře i kopí, jež byl zanechal přede
městem duchů, prchá do písčité pouště, ale tam překvapí jej samum,
daleko však zhoubnější než ona smršť, kterou džin Gir v podobě supí
vzbudil u Senkowského; Antal' hyne v horkém písku v poušti. Nebyl~li
- a v tom se Svatopluk Čech přidržel své předlohy - Antal' schopen
hluboké, věčné lásky bez mezí, zůstala jí vládkyně duchů věrna:
vyhrabala mrtvé tělo milencovo z písku, dojata je zulíbala a objímala tak
dlouho, dokud nezetlelo na prach; ještě pak slza Peřina smísila se s
hrstkou popela. Tento závěr, byť krátil zálibné a vzletné podání Sen~
kowského, stojí předloze nejblíže a ve shodě s ní vyvrcholuje oslavou
absolutní lásky, nad smrt silnější, jíž však není schopen sebe
ušlechtilejší pozemšťan, nýbrž pouze duchová, nadzemská bytost ženská.
S ú~měvnou ironií naznačil Svatopluk Čech, kterak auktor i přednášeč
romance v jedné osobě sám prožíval sentimentální účin své skladby:
"když pozdvihl Vlna obličej, před nímž se byl za pění vlas jeho shrnul
v hotový závoj, zatřpytila se lehkou rosou obruba jeho víček."

Leč, že tento lyrický lékárník není nikterak tlumočníkem názoru Sv.

Čecha, který antarovské blouznění má za sebou, auktor vyjadřuje jasně
myšlenkami i slovy Pavlovými. Pavel není necitelný ke kouzlům vý~
chodu, jimiž mínil Bohumír Vlna obestříti svou romanci; když do
ly
53