jícím se podstatně od tradice arabské i od zpracování Senkowského.
jen velice volně souvisí uzavřená balada "Antar", kterou Svatopluk
Čech r. 1377 vložil do povídky "Poslední jaro" otištěné po prvé v
"Lumíru" (SS XII, 277-279). Básník tu svou baladu netoliko přednáší, ale
zároveň kriticky posuzuje a to způsobem nasvědčujícím, s jak hořkou
ironií a s jak skeptickým smutkem pohlíží zralý, zkušenostmi života
poučený muž na příjemné iluse přecitlivělého jinošství; toto
stanovisko vysvítá kromě přímých poznámek básníkova mluvčího Pavla
také z celého zarámování, jakého se v povídce dostalo arabské romanci

o Antaru.

"Poslední jaro" jest nejchmurnější z povídkových prací Čechových.
v nichž elegický básník žalující do ztracené mladosti, do zmařeného
života a do tíživé, neplodné samoty zllsadil do libovolného rámce
krajinného i dějového vlastní podobiznu, zkreslenou pesimisticky. Skrývá
se tu neúplně za rozervanou postavou churavého, životem zklamaného
žurnalisty, někdejšího básníka Pavla, který předčasně zestárlý a
nemocí podlomen přijíždí na venkov, aby tam hledal zdraví a nalezl smrt.
Mezi zastávkami Pavlovy pouti za milosrdným osvobozením
naprostého zapomenutí zaujímá tragikomické místo výlet vylíčený ve IV.
kapitole povídky, do něhož Pavel jest nucen maloměstskou šosáckou
společností; na jeho sklonku promluví několik závažných slovo lásce
a lidském osudu s farskou vílou Cilkou, jejíž svěží a zdravý půvab dívčí
sentimentálně okouzlí jako poslední léčka života zachmuři1ého
churavce, předurčeného skonu. Na výletě setkává se Pavel s
troubadourem venkovského Kocourkova s lékárnickým tironem a nadšeným
veršovéem Bohumírem Vlnou, ušlechtilým, avšak prostoduchým idealistou,
samolibě strojeného zevnějšku i divadelního vystupování, takže v něm
může s pohrdou odmítati takřka ztělesnění svých někdejších vlastních
bludů básnické sentimentality; ačkoliv Pavel nepochybuje o Vlnově
čestném karakteru a mladistvé opravdovosti, přece se k němu chová
nevlídně jako muž životem zocelený se chová nevlídně k vlastní
pošetilé mladosti. A tomuto maloměstskému minstre10vi s kytarou na
růžové stuze a s věncem z kukaček na dlouhých vlasech, jenž
přednesem svým oslňuje maloměstské slečinky, vložil Svatopluk Čech do úst
baladu o Antarovi, která by měla spíše slouti romancí.

V třinácti pětiveršových slohách iambického chodu a s mnohými
rytmickými nepřesnostmi parafrasují se hlavní motivy pověsti
Sen51