bradí starci. naslouchajíce vypravování snivookého pěvce. jemuž právě
řeč usnula na rtech. Bavil své posluchače v turbanech pověstí o
Ántarovi. Zlomek končí se slovy:

"Hlavu svislou, ruce povznešeny.
jak by tamo dostoupil byl v dě;i,
kterak Antar nesmrtelné ženy
oslnivé poklonil se kráse.

Avšak stoji něm a nehýbá se.
Náhle starci ti jak řada stínů
odchvějí se větru ševelem,

a jak Antar v milenčině klínu
vlJprávěč se sesul popelem."

Všecky tři narážky na pověst o Ántarovi. z nichž dvou jest použito za
přirovnání a jedna vyplňuje polovzpomínkový sen mladé cikánky,
zůstávají ve věrné shodě s
různýmimístypovídkySenkowského;jestpříznačno, kterak každou tu antarovskou zmínku provází názorná
představa arabské pouště s palmami. s karavapou, s epickým pěvcem a
sfatam organickým přeludem.

Když po ctyřech létech r. 1872 sáhl Svatopluk Čech k pov~sti. aby
ji zpracoval v skladbu rozsáhlejší. počínal si vůči Senkowskému již
volněji. (SS. XXVII, str. 336-338). Naznačuje to hned iambické
čtyřverší předeslané jedinému zachovanému zpěvu složenému v trochejích:

"Arabskou báj jsem četl kd'lsi.
teď v paměti mé ožila.

a v zatemnělé jeji rysy

má duše žal svůj složila."

Obsah zlomku potvrdí zde učiněnou nápověd. že Čech básně svůj zpěv
o Ántaru. spoléhal prostě na svou pamět a nepřiléhal k zapomenuté
předloze v Zapově "Poutníku". Tlže jest však dohadnouti se, ke
kterému motivu dané látky připínal svou melancholii.

Vstup neliší se ničím od počátku povídky Senkowského. Ántar
hrdina a ne zároveň básník - vrací se z boje poraněn a zároveň
zbaven víry v lidi. ano i v sebe •.• s úsečnou působivostí kreslí šest
pěti49