písčitou pouští proti škildcilm vlastního kmene a brzy chvátati na
věrné velbloudici za milenkou Ablou, skrývající se na oase ve stanu
kočovném: zpěv, útočně posměšný i milostně toužný, provází Antara
na jeho výpravách za slávou i láskou. Učencům poštěstí se sotva kdy
úplně odloučiti v Antarových osudech báseň od pravdy, ježto pilvodní
kasida vypravuje o nich tak málo a pozdní obrovský román arabský
tak mnoho, a zde jest postava pěvce a hrdiny do té míry zidealisována,
že v tomto zrcadle mužné šlechetnosti a velkodušnosti, politiky i
výmluvnosti vyrilstá Antar přímo ve vzor příkladného Araba. Ale
historický obraz je tu zakalen ještě jinými prvky: předmohamedánské
beduinství pozměněno bylo prilběhem století živly islamskými: dějiště
bylo ze středoarabské poušti posunuto severněji do krajil úrodnějších
a tím etnický ráz vypravování byl značně setřen; perské motivy
náboženské i básnické umožnily přístup vynalézavé a pohádkové
obraznosti, značně se lišící od pilvodní arabské přísně věcné epiky - takto
seskupilo se kolem postavy Antarovy mnoho různorodých prvků z
lidové tradice předoasijské, a pilvodní jednota národní i epická byla
porušena.

Této veliké volnosti motivické, nabízené rilznými versemi arabského
románu o Antarovi, užil vydatně slovanský spisovatel, v jehož
zt1umočení poznal Svatopluk Čech proslulou pověst beduinskou. Byl to ruský
národopisec a orientalista polského pilvodu a pochybného politického
přesvědčení, učený a plodný Josef Senkowski (1800-1858), jenž v
zahraniční službě v Cařihradě i na rozsáhlých cestách v Přední Asii i v
Africe si získal rozsáhlé znalosti netoliko jazykil, ale i národů a mravil
východních: jako profesor orientalistiky v Petrohradě, jako horlivý
překladatel a neúnavný publicista horlivě pak těžil z těchto známostí
a přinesl do ruské literatury značnou zásobu látek a motivil indických.
semitských, iranských i mongolských. Almanach "Novoselje" na r. 1834
otiskl z pera Senkowského pilvabně vypravovanou "východní pověst"
"Antar", kterou ZllOVU vedle Fr. L. Čelakovského, jehož překlad
přinesla záhy "Česká včela", po 13 letech přeložil do II. ročníku Zapova
"Poutníka" Jan Slavomil (Tomíček). Bylo to jak v tradicích
"obrázkového časopisu pro každého", tak v tendencích překladatelových:
Zapilv obratně redigovaný list rád přinášel národopisné, zeměpisné a
historické obrazy a povídky, hlavně z východu slovanského a asijského;
Tomíček pak, sám praktický stoupenec slovanské vzájemnosti a
na
44